Hodně jetá byla už tehdy, ale nedivil bych se nějak moc, kdyby se ukázalo, že někde ve skříni s ministrantským oblečením ve švermovské sakristii stále ještě je: ta stará ošoupaná klerika s různě děravou, vyspravovanou a nahrazovanou podšívkou.
Jak stará doopravdy je už dnes neví nikdo. Víme ale, kdy a odkud se do Švermova dostala. Muselo to být někdy krátce po roce 2001, když v Sušici umřel "strejček Jenda", kněz, kterému po větší část života vedla domácnost jedna z pratet. V klerice ho nepamatuji, protože první roky života jsou pro paměť temné a po revoluci už se směly veřejně nosit hábity - a i (tehdy ještě) klenečský farář vyměnil oděv kněžský zpátky za řeholní. Když pak po jeho smrti teta přebírala pozůstalost, odhadla, že bych se do kleriky ušité na postavu churavého faráře z pohraničí mohl ještě vejít já, a poslala mi ji.
Měl-li jsem z toho obstarožního kusu oblečení radost? Hloupá otázka. Klerika je ferrari mezi ministrantským oblečením. Čeho jsou všechny černé sukně a límce lacinou atrapou (a některé lacinější než jiné, přičemž ve švermovské skříni s ministrantským oblečením to tehdy ještě bylo skoro co kus, to jiný materiál, výrobce i provedení), toho je klerika plností a skutečností. Mé čtrnáctileté já bylo na svou kleriku náležitě pyšné, neděli co neděli ochotně zapínalo dlouhou řadu knoflíčků (i když řada těch vnitřních, na které se klerika zapíná, je ve skutečnosti o něco řidší než vnější řada knoflíčků ozdobných, stále jich není málo) a po mši nijak nepospíchalo zase je porozepínat. Komu by se chtělo ven z padnoucí kleriky? I když se pak sakristie zaplnila houfem mladších děcek a jejich tatínků a já jsem odešel do ministrantského důchodu, vím, že klerika po faráři z Klenčí ani po mém odchodu nezájmem netrpěla. A kdo ví - jestli ji ještě nevyhodili, možná v ní někdo ministruje dodnes.
Co ten kus staromódního oblečení svému dospívajícímu nositeli nabízí? Samozřejmě je v tom i něco úplně obyčejné exklusivity - mít něco (komplikovanějšího, výstavnějšího, hůře dostupného), co nemá každý, a dělat tím (skutečně nebo domněle) dojem na okolí. Ale hlavním kouzlem kleriky se zdá být možnost nezávazně si vzít na sebe kus silné institucionální identity, vizuálně se stát reprezentantem církve hierarchické. Jak ne/žádoucí je, aby církev dospívajícím ministrantům i takové možnosti nabízela, v tom se názory nepochybně budou rozcházet.
Díky za velmi zajímavou a krásnou úvahu.
Přemýšlím, je-li to více negativní příznak klerikalizace: vlastně je lepší, když má ministrant namísto alby – křestního roucha každého křesťana a symbolu všeobecného kněžství – nejprve kleriku – oděv zařazují do církevní hierarchie a pak až rochetu / superpelici, jež odkazuje ke Křtu; anebo de-klerikalizace, která skrytě působila po staletí... kdy svěcence postupně nahradili laici.
Vlastně by asi bylo nejlepší kleriku odstranit... buď je to uniforma, ale pak se má jako uniforma nosit. Anebo je to příznak dnes již neexistující exempce a klerikalismu, a pak je na místě ji zrušit.
Dokud existovala jen velmi omezená koncelebrace, dávala klerika při liturgii smysl (i když třeba dalmatiky na klerikách asistujících jáhnů mi smysl nedávají), ale při dnešní eklesiologii a při dnešní liturgii dává
vlastně jen ta alba.
Pokud vím, ztotožnění alby s křestním rouchem je moderní konstrukt, který je sice moc pěkný, ale prameny mluví proti němu. Alba je odjakživa liturgické roucho kleriků.
To mi připomnělo mou řeznickou zástěru. Bílou, zepředu lesklou a zevnitř matnou. Podepsanou rozpitým fixem. Strkala se po směně do pračky zástěr. Z obyčejného kluka uměla udělat strmtroopera babišova impéria.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.