Od osamostatnění navštěvuji rodné město jen zřídka a podle možností se vyhýbám místům, kde mě znají. Do kostela, kde jsem kdysi ministrovával (a co na jeho stavbu začátkem 20. stol. pozemek dali břevnovští benediktini a peníze zase Bonifatiusverein, jemuž tehdy předsedal později nechvalně proslulý emauzský opat Alban Schachleiter), jsem tudíž nevkročil už pěknou řadu let. A že se na tom ani do budoucna nechystám nic měnit, na okraj tátova pohřbu jsem se rozhodl vyřídit jednu starou trapnou záležitost.
Jako dítě jsem pilně četl dobrodružnou literaturu a miloval tajné skrýše. Kostel byl místo silné nejen svým vznešeným určením (pro které jsem, přiznávám, v té době neměl nijak zvlášť rozvinutý smysl), ale také třeba tím, že se tam dalo dostat právě jen jednou týdně na omezenou dobu, a v neposlední řadě tím, že jsem tam (srov. zvoník Jan Tleskač) byl veledůležitým vykonavatelem úřadu ministrantského, spojeného vedle vlastního přisluhování při liturgii i s určitou porcí kostelničiny. Když někdy dospělí šli po mši vykládat před kostel a já jsem sám sklízel knihy a nádobí, zhasínal svíčky a přikrýval oltáře, měl jsem dost času také nepozorovaně navštívit svou tajnou skrýši, kterou jsem si i tady vytvořil. A že do tajné skrýše bylo potřeba něco dávat a žádné opravdové tajnosti jsem neměl, nedostal jsem tehdy žádný lepší nápad, než ukládat tam své zpovědní seznamy. Snad už je někdo dávno našel a vyhodil; ani kdyby zašifrované seznamy dětských hříchů někomu padly do rukou, nic hrozného by se nestalo, ale přeci jen to není úplně ten typ pokladu, co bych tu chtěl pro budoucí generace nechávat.
I využil jsem podle plánu toho, že jsem se v kostele octl na pár minut sám, a šel jsem svou dětskou skrýši vyprázdnit. Byla i po všech těch letech stále na svém místě, neporušená. Zpovědní seznamy jsem v ní nenašel (snad jsem je už před lety zlikvidoval sám a zapomněl na to, snad tak mezitím učinil někdo jiný) - jediným obsahem byla malá kartička s neumělou malůvkou a "vontským" vzkazem od mého o 20+ let mladšího já. Tak jsem ji vrátil na místo, možná na další dlouhou řadu let.
(Dnes jsem se náhodou dozvěděl, že k mé kdysi oblíbené vontské fan fiction Ostrov uctívačů ginga před delší dobou vyšel ještě i třetí díl. Asi teď jsem odsouzen tu knížku si někde sehnat a přečíst. I když mám tendenci knihy milovat [i] podle obalu a na téhle mě irituje ten barbarský proužek nahoře na předních deskách.)
No, na funfoglarovské béčko to není až tak špatný námět.
Stárnoucí Vont navštěvuje po letech svou tajnou skrýš s komprem nejtvrdšího kalibru a zjišťuje, že... je prázdná... až na vzkaz.
Premyslim o dalsim dilu.
Najde se "kompro nejtvrdsiho kalibru" ... zatimco skrýš společně s kostelem vezmou zasvé ...
Kdysi jsem se "bál" vyhodit papíry, popsané a potištěné hebrejským písmem, tak jsem pro ně u babičky na zahradě zřídil genizu. Využil jsem sutí ucpaného větracího otvoru ve zdi stodoly a úlomku cihly, který do něj přesně zapadal. To budou jednou nálezci čumět!
Já v predskolnim věku zakopala poklad uprostřed naší zahrady, o které jsem se tehdy domnívala, že je přesnou kopii Edenu a že než jsem se narodila, žil tam Adam s Evou
Ale k pokladu Byla to malá plechová krabička, ale stalo se, že jsem zanedlouho zapomněla, co jsem do ní nakonec vlastne viožila.
Jakoby tím byl ale ten poklad ještě pokladovitější a ještě tajemmejsi
. Sice zahrada vzala dávno za své jako celý pozemek s naší chalupou, ale stejne si myslím, že žen Poklad tam pořád JE .I když byl zakopán mělce.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.