Táta, narozdíl od mámy, o smrti mluvil často a rád - ba dalo by se říci, že v tom měl jakousi morbidní zálibu. "... a jsme zase u mrtvejch. Už dost! Nemáte nějaké veselejší téma?" říkávala máma víceméně každou neděli, kdy jsme po obědě zůstali sedět kolem stolu o něco déle, protože ke smrti a pohřebnictví se rodinné hovory stáčely s železnou pravidelností. Táta na to často říkal, že tomu ani nemůže být jinak, protože jeho dědové byli (ten pošumavský) příležitostný hrobník a (ten kladenský, v jehož prostorném domě nedaleko kladenského hřbitova tátovi rodiče bydleli) zahradník a správce hřbitovů.
Mluvil o smrti často a rád, i o té své vlastní. "Až jednou zaklepu bačkorama, moje knihy, zvlášť latinu, prodejte do antikvariátu Valentinská. Už jsem s nima domluvenej, že si pro to rádi přijedou." Nedávno, v souvislosti s máminým pohřbem: "Ptal jsem se pohřebáků, za jak dlouho, kdyby to bylo potřeba, můžou do toho hrobu k mámě pochovat i mě, a oni se smáli, že prej Klidně příští týden, pane!" A když jsme šli ze hřbitova: "Až mě jednou moje choroby konečně skolí, na parte mi musíte napsat Zemřel náhle po dlouhé a těžké nemoci." "Domluveno. Napíšu ti to tam hebrejsky, latinsky a řecky." (Latinu táta miloval a po vystudování dálkové teologie učil - pozn. drom.)
V sobotu jsem se poprvé od mámina pohřbu chystal za tátou, trochu mu pomoci s pro něj náročnějšími aspekty provozu domácnosti, a plánoval jsem, že od něj při té příležitosti konečně vyzvím, co všechno okolo máminy smrti vlastně ví. V pátek odpoledne mi volal, ať nejezdím, že je nemocný. Zněl jako normálně, nezdálo se mi, že by to mělo být něco dramatického, a domluvili jsme se, že mi dá vědět, až bude zdráv.
V neděli dopoledne ho sestra s manželem jela zkontrolovat, protože jí dlouho nebral telefon. (Toho bych si já pochopitelně nikdy nevšiml, protože jsem s rodiči byl v kontaktu jen zřídkavém, a po tátovi bych se, kdyby se dřív sám neozval, začal shánět nejdřív tak za dva až tři týdny, jestli už je zdráv a nehodila by se mu už moje pro nemoc odložená návštěva.) Telefon byl stále v dobré kondici a blízko svého majitele, ale ten ležel v posteli bez života.
Táta odedávna opakoval, že by nejraději umřel "tiše ve spánku", což si dobře pamatuji zejména proto, že se to diametrálně rozcházelo s tím, jak jsem si nejlepší možnou smrt vždycky představoval já. Jestli se mu to poštěstilo nevím. S komentářem pod minulým článkem, že "o bídě smrti přece nerozhoduje prostředí [a ovšem ani to, jestli umřete tiše ve spánku], ale především zaopatření svátostmi a to, co bude po ní," by ale můj zbožný otec každopádně souhlasil. V tomto směru byla jeho náhlá smrt ve vlastní (resp. původně mé) posteli samozřejmě bídnější, než ta mámina na nemocničním oddělení.
Nejednoho čtenáře patrně vzhledem k dějinným okolnostem pálí na jazyku otázka "přerval předčasně životy autorových rodičů zlořečený covid?" -- Pokud jde o mámu, je to jedna z věcí, o kterých jsem si nestihl promluvit s tátou, a úplně tvrdá data k tomu, pokud vím, nejsou k disposici. Podle (k chybám náchylných) antigenních testů prý nemoc v LDN prodělala. Bezpříznakově. Což se mi, vzhledem k jejímu celkově špatnému zdravotnímu stavu, zdá těžko uvěřitelné. Měl jsem - mylně? - za to, že když to dostane tak nemocný člověk, má prakticky jistý těžký průběh. Každopádně neumírala (a nikdy nebyla) v covidáriu, ale na běžném pokoji na interně. Pokud v tom ta nemoc už přes rok bičující celý svět měla prsty, tak v podobě přetrvávajících následků, ne jako akutní infekce. Co se týče táty, nařízená pitva už se odpovědi nejspíš dořezala, ale my se ji hned tak nedozvíme.
Počet hrbů není kvantita, ale kvalita.
@soIipso: „Počítá se kvalita, ne kvantita.“
— To je ovšem striktně vzato nesmysl. Počítají se, z povahy věci, pouze věci počítatelné - tedy v tomto případě kvantita; kvalitu →počítat← dost dobře není možné.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.