Sakristie

(Článek ležel mezi rozepsanými nejeden rok, okolnosti už nejsou aktuální. Ale o ty v něm tak úplně nejde.)

Po více než deseti letech v dědečkově rodišti, kde jsme jako děti pravidelně trávili část letních prázdnin. A tak, zatímco půlka ducha se účastní pohřbu tety A., druhá půlka se nemůže ubránit radostnému objímání se s milovanými místy a věcmi. Monumentální hlavní oltář s obrazem mého křestního patrona, svatého Jakuba; v jeho blízkosti příhodně umístěná - nebo, chcete-li, v hloubi presbytáře zašitá - zpovědnice, a vzpomínka na okolnosti toho, jak jsem jejích služeb před dávnými lety jedinkrát využil. Svatý Šebestián věčně umírající u mučednického kůlu a zdobná kazatelna, na které jsem nikdy neviděl žádného kněze, ale při letním otvírání a zavírání kostela kvůli větrání jsme na ni s oblibou lezly my děti. (Kazatelna si ovšem tento neautorisovaný přístup nenechala líbit a když jsme zkoušeli přejít kostel poslepu, nastavila ozdobně nakroucený lem zábradlí akorát ve výši dětského čela a nejbližšího uličníka poslala nekompromisním direktem k zemi.)

Liturgický mobiliář někdy v uplynulých letech prošel aktualisací, ale pouze částečnou. Ambón, svým ztvárněním se jednoznačně hlásící k sedmdesátkám a pamatující "strejčkova" kázání, jakož i moje (a paní sestry!) hrubě nešikovné ministrantské začátky, k novému oltáři příliš neladí.

Svatý Jan Nepomucký na bočním oltáři je zachycen v nebeské slávě, an podává Bohorodičce svůj jazyk na podnosu. Výjev, který jsem vždycky mylně považoval za doklad toho, že světec byl (svatojánský kult se u nás doma ani ve farnosti nepěstoval a detaily životopisu nevyprávěly) mučen vyříznutím jazyka. A vedle něj na zdi - kdo pověsil obraz svaté Barbory ze sakristie do kostelní lodi?!!! Jaké to zploštění, jaké ochuzení! - když se obraz léta skrytý v polosoukromém prostoru sakristie octne na očích všech; když se obraz, jenž dříve dominoval své (gotickou klenbou zašpičatěné) stěně, vmáčkne do už tak plného prostoru, do těsného sousedství oltáře a obrazů křížové cesty; když se obraz všedních výtvarných kvalit pověsí vedle kvalitnějších a ztratí tak půlku svého kouzla. Zkrátka - svatá Barbora patří zpátky na svoje tradiční místo, a kdo by se opovažoval tvrdit opak, anathema sit.

(Rituale Romano-Pragense, Vetero-Pragae 1731)

Sakristie v sobotu, to jsou dokořán otevřené dveře, košťata, smetáky na zvlášť dlouhých násadách na ometání pavučin z vysokých předmětů, vázy - spousta váz!, kartáče na lahve, vůně zahnívajících květin a zkažené vody a teta kmitající na křivých bolavých nohou do kostela, ven a zase zpátky a dirigující všechny dostupné pracovní síly.

Sakristie v neděli nemá dveře otevřené dokořán, ale je to prostor polosoukromý-poloveřejný, asi jako kancelář nebo ordinace. S přiměřeně dobrou záminkou se tam dá vstoupit a mezi vyřizováním toho, kvůli čemu tam vlastně jdete, se pokochat zajímavými věcmi, které se tam skrývají - třeba právě oním obrazem svaté Barbory. Kostelníci a ministranti jsou privilegovaná kasta, neboť vždycky mají dobrou záminku a obsahem sakristie se můžou kochat pravidelně a neomezeně, z titulu úřadu. Farářovi příbuzní (nebo skoropříbuzní jako my) jsou rovněž privilegovaná kasta, neboť můžou do sakristie chodit i zbůhdarma. Bůhví, že jsem tam jako dítě okouněl moc rád.

Když jsem jako dospívající na čas propadl ideálu komunitně uspořádané církevní obce (vítr vanul částečně z kruhů blízkých těmto, částečně od babičky-mondomiglioristky), v jednom soukromém spisku jsem plánoval reformu církve skrz zbourání všech sakristií. Dnes se to jeví jako úsměvné, ale kus pravdy tomu upřít nelze. Sakristie je architektonickým výrazem nedůvěry, potřeby kontroly, a jako taková se s radikálně otevřeným a rovnostářským pojetím církve a církevního úřadu nesnáší. Církevní obec, která je po materiální stránce opravdu chudá a ve které panuje důvěra nevyžadující zvláštní režim ochrany ani např. pro relikvie nebo posvátné oleje, jakož ani důvěrnost pro potřeby domlouvání duchovenských služeb a případných plateb za ně, sakristii nepotřebuje. Reformátor ve mně je ale se sakristií dávno smířen jako s nutnou daní za to, aby katolická bohoslužba mohla být věcí veřejnou, neomezeně otevřenou příchozím všech odstínů známosti a důvěryhodnosti.