"Zemřel náhle po dlouhé a těžké nemoci"

Táta, narozdíl od mámy, o smrti mluvil často a rád - ba dalo by se říci, že v tom měl jakousi morbidní zálibu. "... a jsme zase u mrtvejch. Už dost! Nemáte nějaké veselejší téma?" říkávala máma víceméně každou neděli, kdy jsme po obědě zůstali sedět kolem stolu o něco déle, protože ke smrti a pohřebnictví se rodinné hovory stáčely s železnou pravidelností. Táta na to často říkal, že tomu ani nemůže být jinak, protože jeho dědové byli (ten pošumavský) příležitostný hrobník a (ten kladenský, v jehož prostorném domě nedaleko kladenského hřbitova tátovi rodiče bydleli) zahradník a správce hřbitovů.

Mluvil o smrti často a rád, i o té své vlastní. "Až jednou zaklepu bačkorama, moje knihy, zvlášť latinu, prodejte do antikvariátu Valentinská. Už jsem s nima domluvenej, že si pro to rádi přijedou." Nedávno, v souvislosti s máminým pohřbem: "Ptal jsem se pohřebáků, za jak dlouho, kdyby to bylo potřeba, můžou do toho hrobu k mámě pochovat i mě, a oni se smáli, že prej Klidně příští týden, pane!" A když jsme šli ze hřbitova: "Až mě jednou moje choroby konečně skolí, na parte mi musíte napsat Zemřel náhle po dlouhé a těžké nemoci." "Domluveno. Napíšu ti to tam hebrejsky, latinsky a řecky." (Latinu táta miloval a po vystudování dálkové teologie učil - pozn. drom.)

V sobotu jsem se poprvé od mámina pohřbu chystal za tátou, trochu mu pomoci s pro něj náročnějšími aspekty provozu domácnosti, a plánoval jsem, že od něj při té příležitosti konečně vyzvím, co všechno okolo máminy smrti vlastně ví. V pátek odpoledne mi volal, ať nejezdím, že je nemocný. Zněl jako normálně, nezdálo se mi, že by to mělo být něco dramatického, a domluvili jsme se, že mi dá vědět, až bude zdráv.

V neděli dopoledne ho sestra s manželem jela zkontrolovat, protože jí dlouho nebral telefon. (Toho bych si já pochopitelně nikdy nevšiml, protože jsem s rodiči byl v kontaktu jen zřídkavém, a po tátovi bych se, kdyby se dřív sám neozval, začal shánět nejdřív tak za dva až tři týdny, jestli už je zdráv a nehodila by se mu už moje pro nemoc odložená návštěva.) Telefon byl stále v dobré kondici a blízko svého majitele, ale ten ležel v posteli bez života.

Táta odedávna opakoval, že by nejraději umřel "tiše ve spánku", což si dobře pamatuji zejména proto, že se to diametrálně rozcházelo s tím, jak jsem si nejlepší možnou smrt vždycky představoval já. Jestli se mu to poštěstilo nevím. S komentářem pod minulým článkem, že "o bídě smrti přece nerozhoduje prostředí [a ovšem ani to, jestli umřete tiše ve spánku], ale především zaopatření svátostmi a to, co bude po ní," by ale můj zbožný otec každopádně souhlasil. V tomto směru byla jeho náhlá smrt ve vlastní (resp. původně mé) posteli samozřejmě bídnější, než ta mámina na nemocničním oddělení.

Nejednoho čtenáře patrně vzhledem k dějinným okolnostem pálí na jazyku otázka "přerval předčasně životy autorových rodičů zlořečený covid?" -- Pokud jde o mámu, je to jedna z věcí, o kterých jsem si nestihl promluvit s tátou, a úplně tvrdá data k tomu, pokud vím, nejsou k disposici. Podle (k chybám náchylných) antigenních testů prý nemoc v LDN prodělala. Bezpříznakově. Což se mi, vzhledem k jejímu celkově špatnému zdravotnímu stavu, zdá těžko uvěřitelné. Měl jsem - mylně? - za to, že když to dostane tak nemocný člověk, má prakticky jistý těžký průběh. Každopádně neumírala (a nikdy nebyla) v covidáriu, ale na běžném pokoji na interně. Pokud v tom ta nemoc už přes rok bičující celý svět měla prsty, tak v podobě přetrvávajících následků, ne jako akutní infekce. Co se týče táty, nařízená pitva už se odpovědi nejspíš dořezala, ale my se ji hned tak nedozvíme.