Někdy v půlce března to bude deset let, co jsem po dlouhém období pochyb - a po přečtení Mertonova "Každý člověk není ostrov" a Berďajevovy "Filosofie svobody", co mě z těch pochyb na čas vyprostily (neptejte se mě čím, už si to vůbec nepamatuju) - začal psát dopis, který zahájil moje vstupování do kláštera. O dva nebo tři týdny později to bude deset let, co jsem se po několika nových začátcích dopsal k jeho stručné a jasné podobě, která pak nastoupila cestu poštou na "jeden kopec za Toužimí". Někdy v létě to bude deset let, co jsem do kláštera poprvé jel ne jako host, ale jako kandidát řeholního života. Někdy v září deset let, co byl v Čechách na návštěvě německý papež a ve Staré Boleslavi mezi českými poutníky i německá studentka teologie, tou dobou zahajující svůj roční studijní pobyt v Praze, zatímco já (papolatrie nikdy nebyla moje doména a ani dnes za papežskými cestami po světě nevidím - snad kromě diplomatického významu - nic moc víc) jsem místo účasti na papežské mši šlapal (poprvé a zatím naposled) sto kilometrů po Lužických horách. A někdy v říjnu nebo listopadu to bude deset let, co se na mém odhodlání připojit se k mnichům, kteří si každou namodlenou hodinu pečlivě zaznamenávají do notýsku a v každém zdrávasu dělají po "nyní" významuplnou pauzu, začaly ukazovat ošklivé trhliny.
Tedy ne že by něco z toho byla věc, jejíž výročí se sluší slavit. Ale je dobré občas si připomenout, jak nechutně jsem starej.
(To se jenom tak říká. Ve skutečnosti jsem starej rád.)
Ech, ujela mi ruka. Ve skutečnosti jenom "vnuk parchanta".
Jo, František _
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.