Deset let

Někdy v půlce března to bude deset let, co jsem po dlouhém období pochyb - a po přečtení Mertonova "Každý člověk není ostrov" a Berďajevovy "Filosofie svobody", co mě z těch pochyb na čas vyprostily (neptejte se mě čím, už si to vůbec nepamatuju) - začal psát dopis, který zahájil moje vstupování do kláštera. O dva nebo tři týdny později to bude deset let, co jsem se po několika nových začátcích dopsal k jeho stručné a jasné podobě, která pak nastoupila cestu poštou na "jeden kopec za Toužimí". Někdy v létě to bude deset let, co jsem do kláštera poprvé jel ne jako host, ale jako kandidát řeholního života. Někdy v září deset let, co byl v Čechách na návštěvě německý papež a ve Staré Boleslavi mezi českými poutníky i německá studentka teologie, tou dobou zahajující svůj roční studijní pobyt v Praze, zatímco já (papolatrie nikdy nebyla moje doména a ani dnes za papežskými cestami po světě nevidím - snad kromě diplomatického významu - nic moc víc) jsem místo účasti na papežské mši šlapal (poprvé a zatím naposled) sto kilometrů po Lužických horách. A někdy v říjnu nebo listopadu to bude deset let, co se na mém odhodlání připojit se k mnichům, kteří si každou namodlenou hodinu pečlivě zaznamenávají do notýsku a v každém zdrávasu dělají po "nyní" významuplnou pauzu, začaly ukazovat ošklivé trhliny.

Tedy ne že by něco z toho byla věc, jejíž výročí se sluší slavit. Ale je dobré občas si připomenout, jak nechutně jsem starej.

(To se jenom tak říká. Ve skutečnosti jsem starej rád.)