Metabolity ducha korábu pouště

Čotky jako kolo od traktoru

21. 3. 2018 20:28
Rubrika: O mně | Štítky: čotky , modlitba , Ježíšova modlitba

"Jakub a jeho čotky jako kolo od traktoru!" Hned úvodem je třeba říci, že ono "jako kolo od traktoru" není onoho modlitebního zařízení vlastností nutnou ani obvyklou, ale charakteristickou pro ty čotky, které jsem pletl ze syntetické kloboukové šňůry, materiálu to pro daný účel nezvykle silného.

čotky jako kolo od traktoru

V patnácti jsem se (v batohu kartáček, pyžamo, věci na převlečení, tužku, papír, bibli a Stín modrého býka) zúčastnil jedné z pravidelných duchovních obnov v pražském semináři - tenkrát se ještě nejmenovala Tammím. Kdybych měl dnes říci, co jsem si tenkrát ze semináře odvezl, bylo by to v první řadě rozhodnutí, že diecésním knězem se nestanu, v druhé řadě návod, jak plést čotky.

[EDIT 27. 3. 2018] K tomu "že diecésním knězem se nestanu" musím kousek doplnit. Napsal jsem to tak, jak jsem napsal, z určité škodolibosti, a protože jsem si byl jist, že to někoho pohorší a v komentářích se zeptá. Ve skutečnosti jsem tenkrát byl ze semináře nadšený. Až tak, že to vyústilo v rozhodnutí, že "jestli mám někdy působit v pastoraci, tak za zády chci mít takovou skvělou komunitu, jako je tady." Tu jsem, podobně nadšen jednou z knih Józefa Augustyna, chtěl hledat u jesuitů.

K tomu druhému (tj. jak plést čotky) jsem přišel jako slepý k houslím. Vybíral jsem z nabídky bloku volitelných programů, kde mě výrazně nezaujalo nic, a pod titulem "Modlitba Ježíšova" jsem očekával nejspíš komentář k otčenáši. Z rychlého seznámení s repetitivní modlitbou oblíbenou mezi východním křesťanstvem jsem pak byl poněkud na rozpacích, ale pletení "růženců" jednoznačně zaujalo. Protože jsem bral smrtelně vážně i všechny povídačky okolo -- třeba tu, že čotky nikdy nikdo neplete sám pro sebe, ale vždy pro někoho jiného, za koho se při jejich pletení modlí -- první upletené miničotky jsem po návratu domů rozdal a postup pletení zapomněl, protože nebylo moc komu rozdávat další. Tím méně bylo, kdo by nějaké upletl pro mě, takže jsem brzy pustil z hlavy i onen pochybný způsob modlitby.

O řadu let později pravěká sekyrka spolu s řadou dalších (byť ne tak výjimečných) okolností způsobila mj. to, že mezi věcmi, které jsem napříště považoval za hodné úsilí, zaujala význačné místo ustavičná modlitba, a východní tradici okolo Filokalie (kterou samotnou jsem ovšem nečetl, protože do češtiny ani slovenštiny tehdy ještě nebyla přeložená a anglická byla na chudého studenta moc drahá) jsem tudíž nemohl minout. I když jsem se mohl stejně dobře modlit s obyčejným růžencem, zdálo se mi užitečné být k "ustavičné modlitbě" něčím "ustavičně" pobízen, k čemuž se čotky navlečené kolem zápěstí zdály být vhodným nástrojem. Tak vznikly ty první.

 

"Ty čotky máte jenom pro ozdobu, nebo se s nimi taky někdy modlíte?" houkl o nějaký rok později jeden kapucín, když jsem zaklekl do jeho zpovědnice. "Tak každý den alespoň jednou protočit!" -- a já jsem si až díky tomu uvědomil, že (přinejmenším od doby, co do školy nechodím pěšky přes les, ale jezdím vlakem do Prahy) svůj "nástroj ustavičné modlitby" opravdu skoro nevezmu do ruky, což jsem se pak samozřejmě trochu snažil napravit.

 

"Chceš vypadat jako muž modlitby," ušklíbl se později otec novicmistr, který ovšem viděl už ty zdobnější. Popravdě jsem před první cestou do kláštera přemýšlel, že čotky přesně z tohoto důvodu nechám doma, ale rozhodl jsem se, že se nebudu snažit vypadat pro oči bratří a představených jinak, než "ve světě", a tam ke mně tenkrát čotky patřily pevně. "Vypadat? Možná. Rozhodně jím ale chci být," uzavřel jsem to pak pro sebe.

 

"Dalajláma!" Křičely za mnou děti, když jsem si jednou s čotky vykračoval po sídlišti na druhé straně města, v (mylném) přesvědčení, že to, co si nesete v ruce, nikoho nezajímá.

"To jsou jako důtky na bičování?" Výrazný náramek budil určitou pozornost, ale katoličtí příbuzní měli paradoxně větší problémy adekvátně ho zařadit, než ty děti ze sídliště.

 

Nakolik to dnes vidím dobře, byly moje "čotky jako kolo od traktoru", při všech zbožných úmyslech, opravdu především "paráda". Většina kamarádů nosila spínací špendlíky, nášivky, bodce a řetězy, já nepříliš povedený a mírně extravagantní "pravoslavný růženec". Paráda podivínského druhu, dobře odpovídající svému parádníkovi. A ovšem, paráda dosahující i určitého omezeného úspěchu s ohledem na své bytostné zaměření jakožto parády:

"Gebetschnur! Odkud ji máš?" "Upletl jsem si." "Naučíš?" "Tak si přines nějakou šňůrku, tak osm metrů. Třeba příští úterý před liturgikou?"

Mužem modlitby už se být nesnažím (ve skutečnosti už se řadu let vůbec nemodlím), ani neusiluji upoutat pozornost východumilovných katoliček, takže když zrovna nevyrábím pozérskou fotku, jako je ta výše, "čotky jako kolo od traktoru" visí doma, jako vzpomínka na zašlou parádu a zbožnost -- a výzbroj pro případnou zbožnost budoucí. (Parády už bylo dost.)

Sdílet

Komentáře

VeronikaN Ehmm...a co já???;)

dromedar Kdepak, já je kdysi několika signálníkům slíbil a ještě neupletl. Tak teď raději už žádné neslibuji.

Všem, kdo nechtějí čekat na to, až se stanu poustevníkem a "zavedu manufaktuřičku" (v plánu momentálně nemám ani jedno), doporučuji tenhle návod
http://www.wattfamily.org/prayerope.html

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio