Metabolity ducha korábu pouště

Matka Boží a doba kamenná

17. 11. 2012 15:05

(Pro toho, kdo třeba nečetl předchozí: tento článek je součástí seriálu "Nestal jsem se mnichem".)

Svou řadu smrtelně vážných článků si dovolím začít jedním poněkud nevážným - vyprávěním bizarní historie, která předcházela a bezprostředně připravovala moje rozhodnutí stát se mnichem-trapistou.

Muselo to být na skautském táboře v létě 2004: naše družina dostala za úkol připravit slavnostní ohniště. Takové ohniště se neobejde bez obložení z kamenů. (Nejenom z bezpečnostních důvodů. Tak nějak to předpisuje i zažitá skautská "estetika".) Těžili jsme je z vysokého břehu potoka.

Jestli si dobře pamatuji, byl to ten samý den, kdy Č. při budování ohniště dráždil T., T. na to, že ještě jednou a hodí po něm tímhle kamenem, Č. na to nic nedbal, T. tím kamenem hodil a kdyby Č. nebyl uhnul, byl by měl díru v hlavě.

Já jsem - mezi pozorováním vývoje popsaného konfliktu - pilně těžil a nosil kamení. Přitom jsem narazil na kámen, který byl výrazně jiný než ostatní. Byl z jiného typu horniny a měl nezvykle pravidelný tvar. To je pravěká sekyrka! blesklo mi hlavou. Úplně jsem tomu nevěřil - přeci al dost na to, abych "sekyrku" nepoužil k obložení ohniště, ale bezpečně uložil ve stanu.

Po táboře jsem s ní navštívil pana inženýra Ministra, starého archeologa bydlícího kus od nás. Ten sice přímo na pravěké kamení tohoto typu nebyl odborník, přesto však mou domněnku o identitě nálezu podpořil a pomohl mi napsat o něm dopis na příslušné vědecké pracoviště.

Krátká výměna korespondence, která následovala, vyústila v to, že jsem se se "sekyrkou" v létě 2005 rozjel do hornického muzea v Příbrami. Byl to pro mě velký den - nejenom proto, že se můj nález měl stát součástí sbírky regionálního muzea, ale i proto, že jsem poprvé v životě směl jet takhle daleko sám autobusem. (Bylo mi skoro sedmnáct - moji vrstevníci měli v tomto směru svobodu vesměs mnohem dřív. Asi jsem o to s rodiči málo bojoval...)

V muzeu bylo předání vyřízené velice rychle. Když mě ujistili, že vůbec nehrozí, že by nám archeologové zabrali a rozkopali tábořiště, ukázal jsem místo nálezu na mapě, zodpověděl několik otázek. Dozvěděl jsem se, že nález nevypovídá nic o pravěkém osídlení lokality, protože broušená kamenná industrie se v některých místech nachází odnepaměti ve velkém množství (typicky při orbě) a ještě v novověku se prodávala široko daleko jako amulety proti zásahu bleskem ("hromové kameny"), které se zabudovávaly do krovů. Také není vyloučené, že "sekyrku" někdo vyrobil právě jeko amulet před pouhými dvěma nebo třemi sty lety podle žádaných pravěkých vzorů.

Stál jsem na ulici před muzeem. Proč bych jezdil hned domů, když jsem řekl, že se vrátím večer? Zamířil jsem na Svatou Horu.

Bazilika byla otevřená. Možná jsem se pokoušel modlit, nebo jsem tam jen tak chvíli okouněl. Když jsem pak odcházel, narazil jsem v předsíni na letáček "branou kláštera se svět neopouští" (takový ten laděný do černé a oranžové, z jehož výtvarného zpracování nezasvěcený člověk nejspíš získá dojem, že řeholnice jsou infantilní ženy hrající si s plyšovými tygry a řeholníci potrhlí muži tančící podivné tance při opravě motorových vozidel). Vzal jsem si ho, protože jsem si na jednu "klášterní bránu" už delší dobu myslel. Na poslední stránce byly kontakty na řehole, které mají v České republice otevřený noviciát a já tam hledal adresu novicmistra jezuitů. Oči mi ale sklouzly až dolů, na konec seznamu. "Trapisté."

Tam v předsíni svatohorské baziliky se odehrálo něco podobně iracionálního a nebezpečného, jako když se "zamilujete na první pohled". Moje do té doby velice jasná (a i tím samým velice dětská) představa jezuitské budoucnosti najednou měla konkurenci.

Konkurenci temně přitažlivou - asi jako hluboká propast, která láká "vrhni se dolů". O trapistech jsem do té doby neslyšel nic než různé zlopověsti ohledně přísnosti řádového života.

Začal jsem pak hledat víc informací. Většina zlopověstí se ukázala jako nepravdivá, ty zbylé přestaly být zlopověstmi (tak mj. známé trapistické mlčení) a zmíněná temná fascinace se proměnila v přitažlivost jasnější a zdravější. Někdy na jaře následujícho roku jsem e-mailem poprosil, jestli můžu v srpnu přijet na týden do klášterního domu pro hosty.

...

První cesta do kláštera byla krušná. Neměl jsem pořádnou mapu, jen zhruba jsem tušil, kudy mám jít. Také jídla a pití jsem si z domova vzal méně, než se tělu vzhledem k délce cesty vlakem a následného pochodu líbilo. (Ne z nějakých rádobyasketických pohnutek - prostě jsem to špatně odhadl.) Bylo pro mě tudíž skutečným vysvobozením, když na silnici přede mnou zastavila červená Lada Niva, otevřely se dveře a řidič na mě houkl "nejdeš náhodou do Nového Dvora? Tak si nasedni, jedu tam taky."

...

Na kraji klášterních pozemků se tyčil - poněkud hrozivě - holý dřevěný kříž z trámů. Minuli jsme ho a můj dobrodinec, hajný, řekl - ne bez špetky patosu: "A jsme na území Matky Boží."

Zobrazeno 1606×

Komentáře

Václav Plíhal

Píšeš někde, kde se vzala Tvá představa o jezuitské budoucnosti?

dromedar

Ne. A ani nebudu, neb to není něco, co by mohlo být hodnotné i pro někoho dalšího. Patří to spíš ještě k dětským snům v přísném slova smyslu.

Václav Plíhal

Jen jsem si vzpomněl, jak mi grafoložka na Biskupském gymnáziu cosi zrazujícího říkala na pasáž ve volném textu na téma "životopis a další směřování", ve které bylo taky něco jako "Jezuitou?"

dromedar

O řadu let později ad "Píšeš někde, kde se vzala Tvá představa o jezuitské budoucnosti?"

Stále platí, že to je autobiografická informace pro čtenáře zcela neužitečná, ale kdyby někdo byl zvědavý, píše se o tom tady:
https://dromedar.signaly.cz/1803/cotky-jako-kolo-od-traktoru

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio