Říkal někdo snít o církvi bez autocenzury?

Autocenzura je dobrá a užitečná věc a když někde vyzýváte, aby ji posluchači vypnuli, obvykle toho vzápětí budete litovat, protože v místnosti určitě sedí i někdo, jehož "snění bez autocenzury" z nejrůznějších důvodů akorát přivede ostatní do rozpaků. Ale dobrá, řekli jste si o to, máte to mít:

(aby se dalo dýchat)

Církev, aby pro mě byla k přežití, musí mít ve svých bohoslužebných prostorách spoustu místa k stání. Prostornou kruchtu a nevyužitý prostor v chrámové lodi pod ní, prostornou předsíň (klidně ve více vydáních), prázdné a prostorné postranní lodi, spoustu přístupných kaplí a jiných zákoutí. Resp. prostě dostatek nějakého místa k stání, takového druhu, že bloudi, co nevydrží sedět v lavicích, nikterak neubírají na životním prostoru vozíčkářům, rodičům s kočárky a jiným mnohem oprávněnějším uživatelům, aniž překáží v úzkých uličkách, dýchají někomu na krk, nebo jinak budí nežádoucí pozornost.

(Já vím, já vím, stačilo by bydlet v Praze či jiném větším městě, nebo tam do některého z větších kostelů dojíždět, když to nemám nijak daleko.)

Příjemným bonusem je zrušení pozdravení pokoje, popř. závazné zavedení opravdu vysoce formalisovaného způsobu jeho provedení.

("Ale ne, církev je přeci společenství! Tam nikdo nemá chodit jenom "mši nábožně slyšeti", "odkroutit si nedělní povinnost" přihlížením z bezpečného přítmí boční lodi, a pak rychle utéct domů! A jak někomu může vadit živelně si třást rukama s bratry a sestrami v Kristu? Vždyť je to krásné! Vy ubohý bloude, vždyť Vy ani po tolika letech vůbec nechápete, o čem celé křesťanství je!" -- Chtěli jste snění bez autocenzury, tak ho máte. Rozpaky osvícenějších křesťanů samozřejmě chápu.)

(sice jako že "snění bez autocenzury", ale ani tady by jistě neměla chybět povinná úlitba "synodalitě")

"Synodalita", tedy něco jako "synodální charakter" církve, se projevuje zejména pravidelným konáním synod (každoroční diecésní svatojakubská synoda, co 3-5 let synoda provinční, národní nebo kontinentální, v přiměřeně dlouhých pravidelných intervalech pak určené grémium hlasuje o všeobecnou hrůzu budící otázce, nenastal-li čas svolat ekumenický koncil). Samozřejmě synod v původním slova smyslu, tedy především jako setkání těch, kdo v církvi mají moc řízení, k řešení aktuálních naléhavých otázek, k vnější manifestaci jednoty dané části církve, ale ovšem i jako příležitost k uspořádání mistrovského turnaje ve hře #svaté+obrázky a pro další méně vážné účely.

"Synodálně" vykonávaný petrovský úřad pak je petrovský úřad vykonávaný s maximální zdrženlivostí. Těžkotonážních historických institutů, jako je přímá biskupská moc nad všemi diecésemi nebo definice ex cathedra, nevyužívá vůbec, i sebemenší magisteriální inovace pak jsou zřídkavé a všechny bez výjimky jsou předem odsouhlasené biskupskou synodou nebo jiným srovnatelným poradním orgánem, reprezentujícím celosvětovou církev. Řádné magisterium je až nudně krotké, pročež ho čtou zpravidla jen opravdu skalní fans a ultramontanističtí zpátečníci truchlící po silném papežství doby pre-synodální.

Petrovský úřad vykonávaný zdrženlivě je (i díky tomu) vykonáván důkladně a kvalitně, s respektem k teologické a magisteriální tradici a římské jurisprudenci. Papež, který sám není špičkovým teologem a právníkem, má zásobu kvalitních ghostwriterů, a i ten, který jím je, se opírá o zásobu neméně kvalitních proofreaderů. (I sedm proofreaderů se někdy utne, ovšem zpětné úpravy již vydaných dokumentů jsou přísně transparentní. Acta apostolicae sedis jsou průběžně aktualisovaný opensource projekt s veřejným git repositářem, force-push je přísně zakázaný a tak jako tak by pozornosti neutekl.)

Biskupy samozřejmě nejmenuje papež, ale způsobem v daném místě obvyklým je ze svého středu volí daná místní církev.

O centralistickém vatikánském aparátu z éry Františka a papežů před ním se učí v církevních dějinách jako o době temna, většina agendy je decentralisována při striktní aplikaci principu subsidiarity. S vnější jednotou universální církve to je samozřejmě všelijaké, ale to nám febronianistům nikterak nevadí. Alespoň je o co se svářit a přít na všech těch pravidelných synodách, a to my máme tuze rádi. (Také se těšíte na tu melu, jestli po ukončení "Synodální cesty" polská biskupská konference slavnostně exkomunikuje tu německou, jak tím předem pohrozila, a jak se to pak bude řešit na celoevropské úrovni? My se těšíme moc.)

(o pastvinách zelených)

Na pastvinách zelených se hojně a svěže zelenají takové věci, jako je starý římský misál, průběžně aktualisovaný a konservativně reformovaný, s všeobecným povolením slavení v národním jazyce. (Ohledně osudů liturgických knih vzešlých z převratné reformy 2. vatikánského koncilu moje sny nic určitého neříkají. Snad jen, že úplného zániku breviáře bych jistě želel, když jsem utopil nezanedbatelný kus víc než deseti let života v jeho zhudebnění.)

Při mších s mezinárodní účastí nikomu nepřijde na mysl slavit celou mši česky a jedno čtení číst německy (nebo naopak, jakož i další myslitelné variace na podobné téma), ale slaví se automaticky latinsky, a věřící tím nejsou nijak zaskočeni, protože i v menších kostelích, kde je normou národní jazyk, mívají latinskou mši alespoň jednu neděli v měsíci.

Není snad v Čechách kostela, kde by se alespoň o větších svátcích nezpívalo přísné chorální proprium - ať už podle kněh latinských, nebo podle graduálu v řeči lidové, vzorně vypracovaného mnichy slavně obnoveného kláštera ostrovského a šířeného odtud s velkým úspěchem po všech vlastech českých, nyní již v sedmém opraveném a doplněném vydání. (Na Moravě jde reforma hudby chrámové vlivem jiného dějinného vývoje o něco pomaleji, ale proslýchá se, že se již potřikráte přímo na výroční schůzi jednoty Musica sacra viditelně zjevil všemu lidu sám pater Olejník a nabádal je, aby již jednou provždy dali přednost chorálu českému. Jednota však vcelku pochopitelně nechce se po všech těch letech Olejníka vzdáti a obviňuje z toho zjevení tu mnichy ostrovské, že jistě do sálu předem nastražili nějaký stroj na výrobu přeludů, tu samo peklo, jež prý ve snaze rozvrátit dědictví otců proti svatému odkazu moravského Řehoře zuřivě brojí.)

V kapli svatováclavské ve velechrámu svatého Víta slouží kaplan zvláště k tomu ustanovený každého jitra mši podle starobylého ritu kostela pražského, podle nějž se odbývají i některé arcibiskupské a kapitulní liturgické funkce ve velechrámu samém.

Kanovníci staroboleslavští v příslušné sváteční dny pilně užívají práva na místo ve svatovítském chóru, vymezeného Arnoštovými Statuty kostela pražského.

A málem bych zapomněl: všechny liturgické texty (jakož i magisteriální a církevně-právní dokumenty římské i lokální a stěžejní vrstva nápěvů liturgického zpěvu) jsou vydány pod vhodnou svobodnou licencí, která garantuje co nejširší a nejsvobodnější přístup k nim.

("Já to tušil od začátku - samé malichernosti! Tohle nejsou sny o církvi, jak si ji/e přeje papež František!" -- což od něj ostatně ani nikdo neočekával.)