Dvě noci před Velehradem

"Cítění dává sice velmi nepřesné výsledky a podklady pro rozhodování, ale je velice rychlé. Pokud v noci v lese začne šramotit v křoví bachyně se selaty, nemyslete, ale ciťte strach a utíkejte. Pokud kupujete auto nebo volíte politickou stranu, neciťte, ale myslete." (z komentářů)

Ona pouť na sklonku léta roku dvoutisícího třináctého, co už jste o ní všechno slyšeli a nikoho více nezajímá, ale já mám, žádný námět k epičtějším historkám nemaje, nutkání vyprávět o ní do omrzení a ještě dlouho poté, chýlila se ke konci. Dovolená se krátila, ale zbývající trasa naštěstí také. Do cíle mi zbývaly necelé dva dny pochodu. Za soumraku jsem procházel kusem pěkného listnatého lesa, a tak jsem si vyhlédl světlou část (vzrostlé stromy, málo podrostu) dál od cesty, rozbalil spaní (karimatka, spacák; trochu jako maskování, trochu proti případnému dešti celta, přehozená přes lanko napnuté mezi dvěma stromy), pomodlil se nešpory (nebo možná spíš ne, protože nešpory jsem se zpravidla modlil spíš někde dřív po cestě, dokud bylo dost světla, zatímco uléhal jsem obvykle víceméně za tmy a jen s naprosto nezbytným minimem svícení baterkou), povečeřel a šel spát. Poslední večer, kdy jsem v lese uléhal klidně a bezstarostně.

V neupřesněnou noční hodinu mě probudily hlasité zvuky, ze všeho nejvíc připomínající snad řezání ruční pilou ve dvou lidech, jen několikanásobně zesílené. To, co zvuky vydávalo, se pohybovalo v mém okolí sem a tam, a už jsem slyšel i dusot těžkého zvířecího těla, z nějž to "řezání" vycházelo. Nic jsem neviděl, protože jsem ležel na boku ke zvířeti zády a beztak byla tma, ale slyšel jsem, jak daleko ode mě asi je (deset metrů?), že duše sem a tam a podle všeho je neklidné. Ale naštěstí je samo, bez mladých, pomyslel jsem si - abych hned vzápětí zaslechl pokvikování selátek. Bušení dromedářího srdce v tu chvíli muselo být slyšet až do nedaleké vesnice.

Kdybych byl volný, na nic bych nečekal a utekl bych na nejbližší strom. Jenže jsem byl zasoukaný v nepříliš prostorném spacáku pod výše zmíněným improvisovaným přístřeškem, což pro každý pokus o útěk znamenalo mnohasekundový hendikep. Navíc jsem na zdroj ohrožení stále neviděl. Co teď?

Počítal jsem, že prase o mně už ví a že právě moje přítomnost je zdrojem jeho neklidu. Mohl bych se projevit jako živý člověk (rozsvítit baterku, postavit se, vydat nějaký zvuk) a doufat, že bude reagovat útěkem. Ale když má s sebou mladé, nevrhne se místo toho automaticky na mě?

Mohl bych se projevit jako živý člověk, který nepředstavuje akutní hrozbu. (Převalit se ve spacáku, abych získal výhled, zakašlat, nic víc nedělat.) Ale vyhodnotí prase mou nebezpečnost tak, jak jsem zamýšlel?

Mohl bych se co nejrychleji vysoukat ze spacáku a vyšplhat na nejbližší strom, tedy na ten v hlavách mého lesního lože. Ale půjde to vůbec? A i kdyby to šlo, stihnu to?

A protože žádná z akčních variant neskýtala přesvědčivou naději na úspěch, zůstal jsem při té výchozí a dělal mrtvého brouka, dokud by si okolnosti nevyžádaly něco jiného. Nekonečné minuty jsem nehnutě ležel a poslouchal. Pak selátka odkvíkala na druhou stranu světliny, hlasité řezání pilou přestalo rozčileně přecházet tam a zpět pár metrů ode mě, připojilo se k nim a všichni oddusali do dálky. K smrti vyděšený obsah spacáku si mocně oddechl, převalil se a usnul.