Prarodiče jako "element výchovně podvratný"

Od čtvrtečního večera do soboty jsem byl po delší době u rodičů a poprvé po šesti letech jsem tam spal. V noci ze čtvrtka na pátek se mi - vlivem horka, stísněných podmínek improvisovaného místa ke spaní i čilé aktivity komárů - dlouho nedařilo usnout, a zatímco oči bloudily po fosforeskujících hvězdičkách na stropě někdejšího dětského pokoje mé sestry, myšlenky se rozbíhaly různými směry.

Třeba k rozsypanému květináči, který jsem pro pokročilou hodinu na schodech prozatím překročil. -- Do patra se teď chodí zřídka a schody pravidelně navštěvují jen kočky, ke zkáze květin dosud přežívajících na parapetu okénka do dvora. Nebo - možná teď častěji - rozsypané pod ním. Prázdný květník (plastový - všechny hliněné květináče v nerovném souboji dávno podlehly), z něj vypadlý kořenový bal a hlína rozsypaná po schodech.

"Zem rozsypaná po schodech," ohlásila se slovní zásoba, která v tom domě, kde jsem se zrovna snažil usnout, nikdy neměla domovské právo. Kdybych chtěl o rozsypaném květníku referovat rodičům, řeč by byla o hlíně; rozsypané zemi by sice rozuměli, ale znělo by jim to archaicky a cize. Takhle mluví prarodiče z otcovy strany. Dané slovo, resp. pojmové rozlišení, je ovšem skutečně doma ještě o generaci dál - babička je zahradníkova dcera, dědeček se tchánovu řemeslu (jež s sebou nese i náležitou odbornou terminologii) přiučil alespoň do té míry, aby mohl obhospodařovat rodinné zahrady a před každými Dušičkami platně spolupůsobit ve výrobě ohromného množství hřbitovní výzdoby.

Nejen na rovině slovní zásoby se prarodiče zřetelně ukazují jako "element výchovně-podvratný": některé kulturní statky, které se v rodičovské generaci ztratily (neprošly selekcí toho, co je natolik hodnotné, že je to užíváno a předáváno dál), se přeci přenášejí přímo na vnuky. Babička s dědou se péči o vnoučata po dlouhá léta obětavě věnovali, a tomu přiměřená je i míra jejich "podvratného" působení. Snad nejpatrnější to je pokud jde o praktické dovednosti: nejsem nijak zvlášť zručný, ale za většinu toho, co umím, vděčím (vedle skautských vedoucích) hlavně dědečkovi. Rodičovský vklad je víceméně zanedbatelný.[1] Tady, ale i v některých dalších oblastech, jsem jaksi víc "vnuk svých prarodičů," než "syn svých rodičů."

[1] Spravedlnosti budiž učiněno zadost: doma jsem se naučil šít a vyšívat; základy pletení a háčkování jsem si jako dítě osvojil rovněž, ale už je, narozdíl od šití, dávno zavál prach.