Metabolity ducha korábu pouště

Nemusí o tobě všichni všechno vědět

21. 7. 2016 1:31
Rubrika: O mně

Většinu života (s výjimkou let studia teologie) jsem prožil - a žiji - v nekřesťanském prostředí, kde je moje vyznání více či méně významným "faktorem exotičnosti". Ve školním kolektivu na základní a střední škole jsem byl vždycky jediný křesťan (na ZŠ svého času patrně jediný v celé škole), resp. jediný člověk hlásící se vůbec k nějakému náboženství; na pracovištích je to podobné.

Výše řečené už skrytě obsahuje, že jsem ve svém rodišti nebyl jen jediný katolík mezi dětmi, ale také v jistém ohledu jediné dítě mezi katolíky: rodiče byli v osmdesátých letech první mladý pár, který se přistěhoval do vymírající farnosti, a já první dítě, které se tam narodilo možná po nejedné desítce let. Druhá byla sestra; všechny "cizí" děti byly ještě výrazně mladší a rovněž to byly děti mladých přistěhovalců.

Tvor exotický např. svým lnutím k bizarnímu systému věrouky a obřadů se často ocitá pod společenským tlakem a hledá nějakou "strategii přežití". V tomto směru se mi z domova dostalo výbavy hodné rodičů, kteří dospívali za normalisace: "Nemusí o tobě (a o nás!) všichni všechno vědět." Přeloženo do řeči jasnější: náboženství je naše soukromá věc, do které nikomu nic není, před "pohanským" okolím je vhodné ji tajit, a to nejen s ohledem na vlastní bezproblémové splynutí s davem, ale i na rodiče.

Poměrně dlouho jsem se rodičovskými napomenutími řídil - dobře si pamatuji nedůstojné výmluvy, kterými jsem se snažil odbýt a oklamat spolužáky, když na mě narazili akorát v neděli cestou do kostela - navíc nedaleko cíle. Pak se ale něco zlomilo - nepamatuji si kdy přesně a jak. Nejpravděpodobněji moje tajemství nezachránitelně prasklo a "normalisační strategie přežití" nebyla dále praktikovatelná. Našel jsem si jinou: Od té doby o mně vždycky všichni věděli, že jsem katolík. Někteří možná dřív než to, jak se jmenuji. Můj "faktor exotičnosti" napříště nebyl pečlivě skrýván, ale otevřeně prezentován, někdy snad i nevkusně stavěn na odiv.

 

Vedlejším účinkem toho je, že jsem se pro řadu lidí stal, v lepším případě jen načas, jakýmsi reprezentantem křesťanství vůbec. Tím jediným křesťanem, kterého znali/znají osobně.

V prostředích, kde se pohybuji, je křesťanství (a náboženství obecně) poměrně neznámá a exotická věc. Já jsem jeho dobře známý nositel a tím (vesměs vlídně přijímaný) exot. Jenže - já jsem exot především sám o sobě, od náboženství zcela odhlédnuto. Nápadné divnosti mého chování a životního stylu vesměs ani nepatří do sféry svobodných rozhodnutí, natož aby jejich motivy pramenily z evangelia. Jediný živý křesťan, kterého mají zmínění nešťastníci po ruce, je podivínský samotář. Prvky podivínského samotářství ovšem někdy bývají z neznalosti považovány za prvky křesťanství, příp. za známky křesťanství žitého zvlášť opravdově ("narozdíl od mých katolických příbuzných na Slovensku, kteří se takhle nechovají"). A mně se nedaří srozumitelně artikulovat, co je projevem křesťanství (z toho, co vidíte v práci nebo ve škole, v podstatě nic; z toho ostatního ... také v podstatě nic) a co je exotičnost čistě moje osobní, navíc značným dílem nezdravá.

Chtělo by se říci, že ono "nemusí o tobě všichni všechno vědět" nejspíš přeci jen má něco do sebe.

Zobrazeno 1644×

Komentáře

Jiří Zajíc

Obavu, abych svým nějak nevhodným jednáním nakonec neblokoval něčí cestu k Ježíši, celkem dobře chápu. Myslím, že se musí u každého jen trochu soudného křesťana s určitou pravidelností objevovat.
Na druhé straně bychom se měli sebou zabývat jen uměřeně, neboť - jak už píše přední představitelka logoterapie Lucasová - když se člověk zabývá příliš sám sebou, tak nutně musí dospět k depresi z toho, jak to s ním vlastně je. Větší díl naší pozornosti má patřit druhým - Bohu i dalším bytostem. Co od nás potřebují - navzdory tomu, že jsme v lecčems slušně řečeno "nepříkladní".

Jiří Zajíc

Pokud se pak týká vlastního tématu článku, nepokládám za příliš podstatné, jestli člověk druhým vykládá, že je křesťan či katolík (protože stejně to dnešním lidem mnoho ještě neříká, co to vlastně znamená). Ale mimořádně důležité je, aby v situaci, kdy se nachomýtl k něčemu, co by vyžadovala křesťanskou reakci, nezůstal stranou.
Například když se debata vede o tom, že dneska celkově "život stojí za hovno", tak aby dokázal jasně říct, proč si to naopak nemyslí.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio