Nebeské varhany

Když mi mamá volala zprávu, kterou jsem předtím dlouho s neklidem čekal a ona přišla, právě když jsem si myslel, že je od ní nejspíš ještě celkem na dlouho pokoj, uvědomil jsem si, že babička umřela v sobotu před slavností Krista Krále (otevírající poslední týden liturgického roku, "eschatologický", kdy se čtou velice dunivá čtení a v breviáři jsou některé z mých nejoblíbenějších hymnů, mluvící o smrti a o soudu), ale utekla mi souvislost mnohem bezprostřednější, kterou považuji za jednu z Božích "něžných pozorností". Na onu sobotu připadla památka sv. Cecílie.

 

"Já bych si tak ještě zahrála na varhany," stěžovala si mi víckrát babička, hlavně když ještě chodila o berlích, "ale už se k žádným nevyškrábu. ... Doufám, že v nebi také nějaké budou," dodala mnohem vážněji, než by mi přišlo případné. Nereagoval jsem na to, protože "jó, babi, to je jasný" by byla dle mého nejlepšího svědomí lež a "ne, v nebi žádné varhany nejsou" by protějšek v rozhovoru jednak okrádalo o naději, jednak by to dost možná byla další lež. Dělat si předmětné představy o nebi, jak o tom, že tam něco je, tak o tom, že tam něco není, je prostě hrozně ošemetná věc.

 

Svatá Cecílie není patronkou hudebníků proto, že by byla známá jako zpěvačka nebo skladatelka. (Narozdíl od svaté Kassie nebo svaté Hildegardy.) Ostatně o ní, pokud vím, nemáme žádné hodnověrné zprávy, snad kromě toho, že zemřela jako mučednice při jednom z pronásledování křesťanů v Římě. Světice, často zobrazovaná s varhanami (nebo, snad častěji, s jejich přenosnou verzí, tkzv. portativem, což byl ve středověku velice oblíbený hudební nástroj používaný zdaleka ne jen pro zbožné účely), se patronkou hudby nejen církevní stala sekundárně, v podstatě náhodou, na základě liturgických textů svého svátku. V pokoncilním breviáři je její oficium chudičké, ale v předkoncilním je vystrojené krásnými vlastními texty. Sadu antifon používanou tam v ranních chválách i nešporách otevírá antifona

Tatínek latinář by mě možná vytahal za uši, leč tu je rychlý překlad bez nároku na úplnou správnost:

"Když hudební nástroje hrály (nebo možná také: při vícehlasých zpěvech), Cecílie zpívala Pánu slovy: Mé srdce ať je neposkvrněné, abych nebyla uvedena ve zmatek (~ abych nezhřešila, neupadla v blud, ...)"

Jestli si dobře pamatuji, co jsem o tom kdysi někde četl, ta antifona je vzatá z legendy z místa, kde se líčí Cecíliina vytrvalost v pokušení. Ta hudební produkce je v původním kontextu součástí pohanského kultu. Křesťané v té době právě pro jejich provázanost s pohanskou bohoslužbou ve svých bohoslužbách hudební nástroje i vícehlas striktně odmítali a připouštěli jen jednohlasý zpěv bez doprovodu. Světice podle legendy pohanskou hudbu překřikuje svou modlitbou.

Později, když bylo v Evropě pohanství prakticky vymýceno, hudební nástroje reprezentované především varhanami se dostaly i do křesťanské bohoslužby a slovo "organum" se začalo používat i ve významu "varhany", antifona se začala číst v tom smyslu, že Cecílie svou modlitbu prozpěvovala s doprovodem varhan. A bylo to. Už ji bez nich málem nikdo nenamaluje.

 

Kdyby babička byla ve svých posledních dnech bdělejší, víc při smyslech, sledovala kalendář a tak, podezíral bych ji, že si den své smrti pečlivě naplánovala. Takhle mi nezbývá než ho číst jako poslední slovo - Boží slovo - k otázce, která pro babičku byla podle všeho mnohem závažnější než pro mě, k otázce nebeských varhan.

 

(Ne ve smyslu "jo, hlupáku, v nebi varhany jsou, kvalitně navržené, dobře naladěné, i o berlích přístupné a v dostatečném množství" - trvám na tom, co výše o představování si nebe - ale ve smyslu "já jsem tu její touhu, nad kterou se ty, malý inkvizitore, pohoršuješ, vzal vážně".)