Metabolity ducha korábu pouště

Drome, ty nechceš děti?

14. 4. 2013 18:09

"Drome, mají v klášteře televizi?" "Ne." "To je hrozný. Co já bych dělal bez televize. To si vůbec nedokážu představit." "Mně to teda nijak hrozný nepřipadá. My ji nemáme ani doma a nijak mi nechybí."

"A Drome, ty nechceš mít manželku?" "Ne, nechci."

"Ani děti mít nechceš?" "Ne."

 

Jako malý jsem vstoupil do skautského oddílu a asi od čtrnácti jsem se učil připravovat a vést program. Dostal jsem na starosti skupinku mladších dětí. Postupně jsem skládal kvalifikační zkoušky a s nástupem na vysokou školu jsem převzal vedení oddílu.

Děti byly nevěřící a moje mnišské plány pro ně byly značně nepochopitelné. Tak jsem otázky jako ty výše v mnoha obměnách musel zodpovídat dost často.

 

Kdybych mohl jaksi "vystoupit sám ze sebe" a jako ten, kým jsem teď, se setkat s tím, kým jsem byl tehdy, a kdybych se stal svědkem rozhovoru výše, zřejmě by ve mně vzbudil podezření. Vzal bych si toho "Droma" na chvilku stranou. (Pozn.: mezi skauty mám skoro odjakživa přezdívku "Dromedár", ale protože to je moc dlouhé, ti, kdo mě znali ještě jako malého špunta, byli zvyklí říkat mi "Dromi", a malí špunti, které jsem později vedl, mi zase rádi říkali "Drome".)

"Hele, Drome, nic ve zlém, ale proč vlastně vedeš děti, když sám děti mít nechceš? A jak jsi to celé vlastně myslel?" On by pravděpodobně říkal něco o celibátu a o tom, že se mniši manželství a potomstva zříkají. Protože ten starý Drom byl tuze zbožný kluk a dost četl Písmo, možná by na mě vybalil nějaký citát, nikoli nepravděpodobně 1K 7,32nn.

Kdybych Droma dobře neznal, mohl bych být spokojený. Ano, ti kdo zachovávají celibát "pro Boží království" (Mt 19,12), se manželství a dětí zříkají. Protože ho ale znám, tak snadno bych mu pokoj nedal. "Víš, mně se zdá, že Ti to zříkání se jde nějak moc snadno. Jako by Ti to, čeho se zříkáš, bylo ukradené, nebo dokonce odporné. A takové zříkání se, Drome, je nejenom bez ceny ... ono ukazuje, že ses s některými důležitými skutečnostmi buďto ještě vůbec nepotkal, nebo před nimi úspěšně utíkáš. "

Ne že by v té době podobný hlas čas od času odněkud nezazněl. Ale Dromovy uši nebyly příliš receptivní, protože v dálce se bělal vytoužený klášter, staří mnišští autoři nic o tom, že by kandidát mnišského života neměl opovrhovat manželstvím, neříkali, a proč si komplikovat život, když je všechno tak nádherně jednoduché ...

 

Kdyby se vlčata v zimě 2009/10 znovu zeptala "Drome, ty fakt nechceš mít manželku? A děti taky ne?," možná by znovu rozhodně zopakoval "Ne," ale dost pravděpodobně by mu přitom to slovo v hrdle tak nějak divně zaskřípalo. Ono už to totiž tak jednoduché nebylo.

"Tuhle holku bych si dokázal představit jako svou manželku." - Je možná trochu divné, když si to někdo řekne poprvé až ve dvaadvaceti, a přinejmenším pozoruhodné, když dotyčná je cizinka, se kterou se dorozumívá jen s obtížemi, a o které dohromady skoro nic neví. Přeci ale šlo o zásadní přelom. Z Droma, který manželství se vším všudy bez rozmýšlení jako něco bezcenného "háže do koše", se nakonec přeci jen stává Drom, který se, jak i předtím tvrdil, manželství zříká - ne s lehkým srdcem.

 

V Apofthegmatech, anekdotických výrocích a příbězích prvních generací poustevníků a mnichů z Egyptských pouští, je také příběh o poustevníkovi, který se s pokušením, opustit poustevnu a oženit se, vypořádal pokusem. Uplácal si z hlíny ženu a řekl si "Máš ženu. Musíš teď víc pracovat, aby měla co jíst." A usilovně pracoval. Pak si uplácal z hlíny dítě a řekl si "Tvá žena ti porodila dceru. Musíš pracovat ještě víc, abys uživil i ji." Pracoval ještě usilovněji, až se zhroutil. Pak si řekl "Když nedokážeš pracovat tak, abys uživil rodinu, zůstaň poustevníkem." A pokušení bylo pryč.

I když jsem už věděl, že prožívanou zamilovanost nemůžu jednoduše odepsat jako pokušení, tady šlo o víc než jenom o zamilovanost. Tady si moje srdce už malovalo alternativní životní projekt. V naději, že se před ním zachráním podobně jako ten poustevník, pustil jsem se do pokusu, byť jen myšlenkového.

"Tak schválně, milé srdce, podíváme se, kam ty tvoje výmysly povedou. Řekněme, že jsem jí řekl, že ji mám rád. Není to moc pravděpodobné, ale pro potřeby našeho pokusu předpokládejme, že na to kývla a chodíme spolu. ... Ten vztah by nejspíš dlouho nevydržel, ale buď po Tvém: jako že je pořád ještě všechno ok, chodili jsme spolu dlouho a pak jsme se vzali. ... " Když jsem došel k dětem, konečně jsem našel nervózně vyhlížený kámen úrazu: "Vidíš? Představ si to: dokážu si představit, že bych většinu života strávil v Německu, i když úplně jednoduché by to pro mě nebylo. Ale že by si moje děti nemohly hrát s dětmi mých českých známých ... že by nerozuměly babičce a dědečkovi ... že by neuměly slovo česky ... to je na mě fakt moc. Německé děti fakt nechci."

Asi týden byl pokoj, ale pak se "kámen úrazu" poznenáhlu rozpadl a srdce slavilo jeden ze svých malých triumfů: "Vlastně mi německé děti nevadí. Když budou mít oči po mamince ... a babička s dědečkem se kvůli vnoučatům určitě rádi alespoň trochu německy naučí."

Tak se můj pokus o útěk zpět do jednoduchého světa, kde existuje jenom jedna "jasná volba", nezdařil, a napříště jsem musel žít ve světě, kde vedle cesty ke klášterní bráně, po které jsem stále ještě pokračoval, byla přinejmenším ještě jedna cesta, srovnatelně lákavá.

Zobrazeno 2325×

Komentáře

Erumoico

moc hezky napsaný :)

Klarysa

Hodně Božího požehnání a pomoc Ducha svatého do hledání Boží vůle:) Není to snadné, ale Pán ti odpoví a je to pak mazec, když ti dojde, co ti tím chtěl říct....

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio