Metabolity ducha korábu pouště

Zrcadlo

19. 1. 2013 22:48

Už dlouho odkládám pokračování svého "seriálu" o vstupování do kláštera. Nejdřív jsem přemýšlel, jak vyprávění co nejlépe uspořádat, potom byly Vánoce a přišlo mi hloupé psát o něčem tak nevánočním jako je úsek mého života, o který v načaté řadě jde, a týdny běžely.

Protože nechci vyprávět donekonečna ani nechat příběh nedopovězený, pokusím se napsat dnes další díl. Na řadě je povědět to, co je sdělitelné a sdělení hodné o návštěvách v komunitě a o tom, co mi přinesly.

Hned při té první, v srpnu 2009, mi otec novicmistr otevřeně řekl, že mě vidí jako více než neideálního kandidáta mnišského života. "Jseš zkažený ...... bude to velice těžké pro tebe i pro komunitu ..." Také ale, že je komunita připravená dát mi přinejmenším šanci. A já jsem byl odhodlaný tu šanci využít. (O tom, že by můj vstup mohl být opravdu zátěží pro komunitu, jsem v té době vážně nepřemýšlel.)

Po návratu domů jsem o svém plánovaném vstupu do kláštera jel zpravit svého zpovědníka.

Když jsem v prvním článku psal, že by se moje vyprávění mohlo jmenovat také třeba "jak se nemá vstupovat do kláštera," myslel jsem mj. na toto. Ten kněz, ke kterému jsem tou dobou chodil ke zpovědi několik let, věděl, že si myslím na řeholní život; nijak mě v tom nepodporoval a pravděpodobně věděl proč. To, že jsem o náhlém zvratu ve svých plánech - "nechám studia a půjdu do kláštera už za rok" - mluvil s kdekým, ale s ním ne, resp. až když už bylo vše domluvené, byla taková ... nakonec dětinská akce.

Byl evidentně nepříjemně překvapený, možná naštvaný, dlouho nic neříkal. A pak řekl jenom "A víš co? Myslím, že pro tebe život v klášteře bude dobrá zkušenost." A dodal: "Žít v komunitě, to je něco jako mít před sebou permanentně zrcadlo."

"... dobrá zkušenost ..." To mnou dost silně otřáslo. Když to vidí otec novicmistr i můj zpovědník nezávisle na sobě stejně, možná na tom něco je... Pak jsem se ale otřepal a s odhodláním šel po načaté cestě dál.

Během následujícího roku jsem v klášteře strávil dohromady vlastně jen velice krátký čas - jistě méně než dva týdny, po víkendech. Je s podivem, co všechno jsem se za ty "necelé dva týdny" o sobě dozvěděl.

Při první z těch malých návštěv jsem se dostal "do laskavého hledáčku" otce převora a ten den se mi zdálo, že je úplně všude (to není tak těžké - trapistický život je společný mnohem dalekosáhleji, než je to běžné v jiných řeholích) - a znamením mi připomíná své napomenutí z rána: "narovnej se - a buď laskavý." Trochu mě ale mátla neverbální složka toho sdělení - rozumí otec převor (pozn.: je Francouz) správně českému slovu "laskavý"? Podle všeho ode mě očekává úsměv .....

Každopádně jsem tomu očekávání nebyl s to vyhovět. Usmívat se umím stejně málo jako chodit rovně.

To napomenutí mi pak vrtalo hlavou ještě zpátky na Kladně a v Praze, až jsem se dovrtal k tomu, že laskavost je vztahová kvalita, něco jako habituální pozitivní nastavení vůči případnému nebo faktickému oslovení, a že v prostředí, kde se normálně nemluví, se přesto dá realizovat nonverbálně, třeba úsměvem. O tom, že něco jiného je nějakou "ctnost" chápat a něco jiného ji mít, se však může u mně každý přesvědčit až dodnes...

(Tady vyprávění neplánovaně přeruším a zbytek střípků z návštěv v klášteře se pokusím doplnit snad zítra.)

Sdílet

Komentáře

dromedar Máš tam hrubku, dromedáre: v předposledním odstavci má správně být "u mě", ne "u mně"

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio