Ani napodruhé

(Když zase jednomu prominentnímu mnichovi osud nedopřál zemřít leže na podlaze posypané popelem a obklopen modlitbami bratří.)

Bylo jaro 2019. Moje trapná studijní anabáze se po nekonečných letech chýlila k úspěšnému konci, výstřední nápad stát se poustevníkem na poušti oblíbeného evangelisty se naopak ukázal jako neuskutečnitelný, podobně narazily i paralelní plány na další studia, a tak jsem přepočítával trasu, vážil, kam mě srdce táhne, co je pro mě důležité, k čemu jsem jak způsobilý, co a čemu je možné a správné obětovat, ... až jsem dospěl k rozhodnutí. Až dostanu český antifonář do tolerovatelného stavu, alespoň v malém nákladu ho vydám tiskem a uložím do knihoven, a pokud se mi mezitím podaří vejít se alespoň do minimálních požadavků, jaké církev katolická na kandidáty řeholního života klade, pokusím se připojit na konec toho zástupu, toho fascinujícího panoptika postav a postaviček, které staletími nesly a nesou zástavu mladšího z pražských benediktinských klášterů. Odložím chudobnou "dromedarovu píseň" a vyměním ji za podíl na úkolu den za dnem a rok za rokem prozpěvovat tu, které ona je jen lacinou nápodobou. A protože můj budějcký byt měl jednu velkou místnost, kde bylo kromě velbloudího nepořádku dost prostoru ještě i na dramatická gesta, padl jsem na tvář a řekl "Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce i ledví, jestli mě tam chceš mít, urovnej přede mnou cestu k sobě, protože pravděpodobnost, že se to povede, je opravdu malá; a jestli ne, tak komunitu chraň," protože pravděpodobnost, že když někam vlezu, i nechtě tam napáchám paseku, pro změnu malá není.

A napsal jsem do Rajhradu, odkud byl v té době klášter spravován. Dá se vůbec ještě do emauzského kláštera vstoupit? Jak se to dělá? A smím chovat naději, že bych jako bratr laik v Emauzích měl způsob obživy, který by mi umožňoval nerdít se a neklopit oči, až budou náhodní kolemjdoucí na ulici a v tramvaji častovat můj hábit řečmi o církevním majetku?

Po nějaké době přišla odpověď, která mi vykouzlila úsměv na tváři tím, jak podobná byla té z prvního pokusu státi se mnichem o deset let dříve. O vstupování do kláštera se zkrátka nikde nevede korespondence - nejen u trapistů platí "jestli chcete, přijeďte, promluvíme si". A já jsem slíbil, že se ozvu koncem léta, jakmile zdolám zbylé nástrahy studia, a přijedu.

V červnu téhož roku rajhradský (a emauzský) převor nenadále zemřel. Já pak jsem s odstupem těch několika měsíců viděl, že předpoklady pro podnikání čehokoli ve věci možného vstupu do kláštera naprosto nebyly dány, a od jakýchkoli dalších kroků v té věci jsem upustil, aby snad Hospodin přede mnou nevyhladil i další řeholní představené.