Jak jsem nemluvil s papežem

Výuka jazyků je jedním z kontextů, kde není namístě nějak zvlášť se starat o pravdu. Básnění a bájení je velkoryse povoleno, a když se vás někdo v rámci konverzačního cvičení ptá na něco, co neumíte nebo nechcete říkat, zpravidla není nic špatného na tom, prostě něco plácnout. Protože tady vposledku nejde o vás a vaše zážitky, plány, [...] ale o to, jak je (bez ohledu na to, jestli jsou skutečné) vyjadřovat v daném cizím jazyce. A když je v hodině čas akorát tak na to, aby každý promluvil jednou nebo dvakrát, sluší se neplýtvat časem a příležitostmi, a když dostanu prostor, využít ho. Což se sice hezky řekne, ale (přinejmenším mně) hůř dělá, neboť mě jakási dromedáří do-sebe-zahleděnost pudí zpravidla svět obšťastňovat tím, co dromedar opravdu zažil, opravdu plánuje nebo naopak vůbec neplánuje, bez ohledu na to, že to možná nikoho nezajímá a je to i právě z hlediska cvičení cizího jazyka úplně o ničem.

Před lety na mě v jednom z jazykových kurzů v Erfurtu přišla řada, abych přihodil svou odpověď na otázku, se kterou známou osobností bych si rád promluvil. "Ne, fakt si s nikým nechci promluvit, herce neznám, zpěváci mě nezajímají, ..., prostě fakt s nikým!" Frau Chiasera to napoprvé nevzdala: "Also mit dem Papst?" Kdybych byl jenom trochu soudný student jazyků, vděčně bych se chopil hozeného lana a ve vymezeném čase žvanil o jakékoli blbosti, o níž "bych rád mluvil s papežem" (jímž byl tehdy stále ještě Joseph Ratzinger, jenž mimochodem v září 2011, nedlouho poté, co jsem se já vrátil do Prahy, Erfurt navštívil), ale protože jsem to byl já, kolegové se dozvěděli nepostradatelnou informaci, že bych si nechtěl promluvit ani s papežem, protože o čem bych se asi tak bavil s bývalým šéfinkvizitorem a momentálně úřadujícím papežem? Možná ještě tak s mladým (tehdy) progresivním profesorem Ratzingerem ... a (to už tedy naštěstí dostal slovo někdo další) popravdě ani s tím ne, protože o čem se asi tak může s věhlasným profesorem dogmatiky bavit relativně hloupý a nevzdělaný student, co se od jeho oboru drží spíš v bezpečné vzdálenosti a ani nečetl jeho knihy, že.

S odstupem řady let jsem si říkal, že kdybych měl příležitost promluvit si s (mezitím dávno emeritním) papežem teď, (patrně bych se jí vzdal, neb lidi na sklonku života se nesluší obtěžovat blbostmi, ale kdyby ne,) byl bych zvědavý, jestli jeho Gesammelte Schriften budou mít ještě i posmrtný svazek - tedy jestli pro nás má něco napsáno v šuplíku. Protože jakkoli nijak nepodceňuji úbytek tělesných i duševních sil, nikdy se mi nechtělo věřit, že by teolog, co ještě i jako papež věnoval psaní alespoň čas svých dovolených, vydržel deset let sedět ve svém papežském výminku a nenapsat už vůbec nic. Ale s dopsáním článku jsem otálel tak dlouho, až všechny šance na ten nechtěný rozhovor definitivně pominuly.

Teď už bych do mrtvého ucha pošeptal snad jenom "díky za všechno - a pokud staneš před Trůnem, napáchav, cos napáchal, nezapomínej tam na ty, jimžs dal naději, a které tu jako sirotky zanecháváš!"