Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, aby se nebál obětovat svůj život za spravedlnost a svobodu církve; na jeho přímluvu posiluj i nás, ať jsme připraveni z lásky ke Kristu podstoupit i smrt, abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Jak jsem zavřel breviář, běžel jsem hned zkontrolovat latinské znění. Jednak že ta orace podráždila můj protifokošský instinkt - není moc obvyklé, aby liturgické texty mluvily o lásce ke Kristu a dělání něčeho z lásky ke Kristu, natož o podstupování smrti, a pro orace to platí dvojnásob. A je naprosto neobvyklé, aby liturgické texty (alespoň v těch vrstvách římské liturgie, se kterými mám trochu zkušenost) natvrdo prosily o připravenost k mučednictví.
| Deus, qui beáto Thomæ mártyri pro iustítia magno ánimo vitam profúndere tribuísti, da nobis, eius intercessióne, nostram pro Christo vitam in hoc sǽculo abnegáre, ut eam in cælo inveníre possímus. Per Dóminum... | Bože, tys blaženému mučedníku Tomášovi dopřál velkodušně položit život za spravedlnost; dej nám na jeho přímluvu kvůli Kristu "zapírat" svůj život na tomto světě tak, abychom ho mohli najít v nebi. Skrze našeho Pána... |
Pracovní překlad je samozřejmě ve více ohledech hrubě nevhodný pro liturgické použití, usiluje čistě jen o tlumočení smyslu latinské předlohy. A ani v tom není příliš úspěšný, protože nekomunikuje to, jak latinská předloha dělá narážky na biblické texty.
"ut eam in cælo inveníre possímus" je zjevná narážka na Mt 10, 39, s významuplnou změnou: evangelní text mluví (v češtině právě ne, proto se ta narážka v překladu orace těžko tlumočí) o "ztracení" pozemského života a "nalezení" života věčného; orace nemluví o ztracení (perdere), které je především obrazem mučednické smrti, ale o zapírání či zříkání se (abnegare), které je bližší všední realitě většiny křesťanů. Přitom sloveso abnegare nejspíš není vybrané libovolně, ale naráží na další silný evangelní text na příbuzné téma, totiž Mt 16, 24.
Dromedáři a případná jiná malodušná zvířata jistě ocení skutečnost, že latinská orace - narozdíl od české - netvrdí, že ten, kdo není připraven "z lásky ke Kristu podstoupit mučednickou smrt", nejspíš ztratí život věčný.
Možná se to dá přirovnat ke vztahu rodičů a dětí. V ideálním případě jsou děti svými rodiči milovány nezaslouženě (bezpodmínečně). Aby tvořily se svými rodiči jednotu je ale ještě potřeba, aby samotné děti je také milovaly.
Teď mě napadá, pokud někdo hlásá, že spása je nezasloužená, proč to hlásá, v jakém kontextu? Pokud budu nezbednému dítěti, jako reakci na jeho nezbednost vysvětlovat, že ho rodiče milují bezpodmínečně, co to může mít za smysl, pokud k tomu nepřipojím, že by mělo změnit své chování?
Já to zase chápu tak, že spása je skutečně nezasloužený dar, ale když už ho jednou někdo přijme, tak si má dávat pozor na to, aby o něj nepřišel. V tomto smyslu jsou svým způsobem "šťastlivci" ti, kterým se podaří obrátit se na smrtelné posteli. To jsou ti, kteří tak říkajíc "nehli ani prstem" (lidé z podobenství, kteří šli pracovat na pole až kdesi odpoledne). Podle mě takoví skutečně existují, ale asi se na to nedá spoléhat :) No, a pak člověk, který ten dar dostal někdy v průběhu života, tak o něj ale musí pečovat. Už má určitou míru poznání a nemůže si dělat, co chce. Musí si dát pozor, aby o ten dar nepřišel - třeba jako pošetilé panny, nebo ten, jehož konce bývají horší jak začátky (jednoho démona vyhnal, sedm dalších přišlo) nebo ten, co byl pozvaný na svatbu, ale přišel bez šatů...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.