Promoce

"Promoce" - jako dítě jsem to cizí slovo měl spojené výhradně s jednou fotografií: babička, v jedněch ze svých pytlovitých šatů, s brýlemi a naondulovanými vlasy, pokládá ruku na žezlo. Co to celé má znamenat jsem netušil, ale bylo zřejmé, že jde o něco důležitého. (Dnes je možné doplnit, že fotka někdy ze začátku 90. let pocházela z udělení čestného doktorátu, kterým Universita Karlova babičku odškodnila za politicky motivovaný vyhazov po únoru 1948.)

Když jsem v září 2018 - jedenáct let od prvního nástupu na vysokou školu - konečně jedno studium úspěšně dokončil, poslušně jsem se přihlásil na bakalářskou promoci a tuto jsem absolvoval. Protože "pohár hořkosti bylo třeba vypíti až do dna" - a protože podle možností se řádně účastnit akademických rituálů je projevem úcty k universitě a akademické obci.

Jihočeská univerzita podle všeho nemá nějaký jeden vlastní prostor, kde by se její obřady standardně konaly, a jednotlivé fakulty užívají různých objektů, zpravidla ve vlastnictví jiných subjektů a někdy dokonce mimo město. (Galerie v Hluboké nad Vltavou! Jízdárna v Českém Krumlově!) Teologická fakulta si pro daný účel pravidelně půjčuje "koncertní síň Otakara Jeremiáše" - bývalý kostel sv. Anny, těsně přiléhající k objektu bývalého kapucínského kláštera (a později diecésního semináře), kde dnes fakulta sídlí.

Už to místo vyvolává pocit nepatřičnosti: pódium, stupňovité hlediště, obložení stěn - návštěvník ví, že to všechno je jenom socialistická vestavba, překrývající původní prostor mnohem vznešenějšího určení. Tuhle určitou přechodnost-nesolidnost-nepravdivost pak dále umocňují stoly, za nimiž usedají představitelé fakulty a university - na pódium se přinášejí jen jednou za čas pro danou příležitost a vypadají jako letité otlučené kulisy.

Na tohle pofidérní jeviště pak s opakovanými hlubokými úklonami přicházejí v talárech ti, kdo v těch kulisách zasednou. "Možná vám něco bude připadat zvláštní, nebo dokonce legrační, ale snažte se pochopit, že jde o výraz starobylých akademických svobod!" instruovali nás před obřadem. Čekal bych, že "výrazy starobylých akademických svobod" budou na jedné z nejmladších veřejných universit spíš civilnějšího rázu, a rozhodně nebudou v extravagantnosti překonávat obřady universit skutečně starobylých.

Promoce, jak jsem ji zažil, byl vyprázdněný obřad, jehož účelem je pofidérní slavnostní podívaná pro příbuzné a přátele a především výroba fotografií a videozáznamu. Možná jsem ho celý zkazil já sám - tím, že jsem žádné příbuzné ani přátele nepozval (když jde o "vypíjení poháru hořkosti," dávám přednost tomu, činit tak beze svědků) a žádnou formu záznamu si neobjednal (i kdybych snad někdy na někoho chtěl machrovat úspěšně ukončeným bakalářským studiem na JU, fotky z promoce, natož vyobrazující mě, by pro ten účel byly médiem daleko nejnevhodnějším). A tak se obřad, zbavený svých účelů, ukázal v celé své dutosti. Když jsem následujícího podzimu dokončil i studium magisterské, neměl jsem nejmenší chuť do koncertní síně Otakara Jeremiáše se vracet a usoudil jsem, že s projevy úcty k universitě a akademické obci se to nemusí přehánět a jednou to bohatě stačilo.

Promoce, po jaké dromedáři touží, je pochopitelně obřad nevyprázdněný, skutečně konstitutivní - není to volitelná show na oslavu úspěšného dokončení studia, ale bez promoce není bakalářů ani magistrů, a to ideálně až do té míry, že když se někdo opravdu nemůže osobně dostavit, diplomu se nedomůže, leč deleguje-li zástupce, který obřad absolvuje jeho jménem. Není to show pro příbuzné a přátele, ale obřad akademické obce, kde jsou externí diváci toliko trpěni, nakolik na ně zbyde místo. ... Ale to se samozřejmě nestane, protože lidi nejsou dromedáři. Dromedárům, milujícím rituály, ne však ty vyprázdněné, snad pro případné příští příležitosti můžeme nabídnout doporučení: buďto jako všichni normální lidi pozvěte příbuzné a přátele a objednejte si fotky (ať se vám to líbí nebo ne, jde právě o toto a o nic jiného), nebo tam radši ani nelezte.