Metabolity ducha korábu pouště

Středa druhého týdne žaltáře, uprostřed dne

1. 9. 2021 20:43
Rubrika: O mně | Štítky: breviář , Trenckova rokle

Na přelomu srpna a září 2013 jsem si vzal necelé dva týdny dovolené a šel z Prahy pěšky na Velehrad. Asi největší hloupost, co jsem udělal při přípravě, byla, že jsem si nepořídil pořádné pevné boty (protože jsem nejdřív měl stále dost času, a pak už zase nebyl čas boty rozšlapat a v nových jsem jít nechtěl) a po cestě tak střídal toliko sandály a prestižky. Do cíle jsem sice došel včas, živ a víceméně zdráv, ale oteklé kotníky jsem pak z toho nepevného obutí měl ještě dlouho.

 

Trasa mi vyšla pěkně přes tři někdejší cisterciácké kláštery (Žďár - Tišnov - Velehrad), a když jsem se blížil k tomu jedinému dosud fungujícímu, doufal jsem, že tam třeba stihnu nešpory. Bylo pěkné zářijové odpoledne, teplo, slunečno, v lesích ani noha, a od Tišnova mě dělila už jenom Trenckova rokle. Prestižky promáčené po nějaké předchozí cestovatelské nehodě se sušily přivázané na víku krosny a já jsem do rokle nakráčel v sandálech. (Výměnu obuvi jsem zvážil, ale sandály mi vyšly jako menší zlo, protože narozdíl od prestižek neměly rovnou hladkou podrážku.)

Najednou byla z turistické cesty úzká pěšina, čím dál horší, a sráz nad ní a pod ní čím dál vyšší a strmější. Jako na posměch se mi z paměti vynořil verš žalmu "jen si pomyslím 'má noha je vratká', už mě podpírá, Hospodine, tvá milost" - neboť moje noha byla vratká velmi, vlivem špatné cesty, nevhodného obutí i vysokého těžiště. A to bylo stále ještě před těmi přes cestu padlými stromy, kde jsem musel krosnu sundat a (na té špatné, úzké a v tom místě rozbahněné pěšince ve strmém svahu) pod stromy se podplazit.

Když jsem si za padlými stromy myslel, že nejhorší už je za mnou, pěšina zabočila kolmo přes vrstevnice po jakémsi balvanu a pod ní místo srázu klesala dolů k potoku kolmá skalní stěna. Nejsa odvážný ani zdatný, bál bych se v tom úseku patrně i kdybych nebyl úplně sám, neměl na nohou sandály a na zádech těžkou krosnu. Možnost "já padající ze skály dolů" tu byla nepříjemně reálná, nedařilo se mi najít, čeho se chytit, a do toho mi noha, co zrovna nesla většinu váhy, začala ujíždět. Na cestu jsem vyrážel (i jsem se z ní vrátil) ještě jako budoucí sebevrah vyhlížející svůj sebevražedný den, pročež jsem se pak sám před sebou styděl, že se v tom nebezpečném okamžiku celé mé nitro rozkřičelo k nebesům o pomoc, místo toho, abych přivítal uspíšený příchod toužebně vyhlíženého vysvobození ze všech pozemských útrap. A protože mi nic moc jiného nezbývalo, rezignoval jsem na tři pevné body (anžto třetí bod ujížděl vstříc propasti a zbylé dva ani nebyly tak pevné, abych se na nich udržel, a už vůbec neumožňovaly dosáhnout vršku) a opřen jen o tu ujíždějící nohu jsem se vyhoupl dopředu na balvan.

Prošlo mi to, stál jsem na balvanu, a že i cesta dál byla podobně špatná a ruce i nohy se mi třásly, přímo na cestě (neb jinam nebylo kam) jsem se posadil, shodil krosnu a dal se do oběda.

Nejdřív tedy do breviáře. Byla zrovna středa druhého týdne žaltáře, a tak byly antifony modlitby uprostřed dne pro tu obědovou pauzu na pěšině nad propastí jako stvořené. Druhá: "Zmítám se v neklidu, Bože, věnuj mi pozornost a vyslyš mě." Třetí: "Budu volat k Bohu a on mě zachrání." A první, svým způsobem rovněž k té pěšině ve srázu tematicky vhodná, ale za daných okolností se jevící jako spíše nevhodná spiritualisace: "Uvažoval jsem o svých cestách a obrátil jsem své nohy k tvým přikázáním."

"Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný," a tento silný byl, takže středa druhého týdne žaltáře nemine, abych si při zpívání těch antifon na Trenckovu rokli nevzpomněl. A že jsem pokoncilní oficium dávno nezpíval, najednou mi to přišlo hodné článku.

Zobrazeno 539×

Komentáře

suposlav

Hodně dobrý příběh!

maf

"v tom nebezpečném okamžiku celé mé nitro rozkřičelo k nebesům o pomoc"
Velmi to připomíná taktiku muže, který byl příliš živý. Mělo ten okamžik trvalejší účinek? Nebo správně chápu, že chuť žít opadla spolu s nebezpečím?

dromedar

"Mělo ten okamžik trvalejší účinek?"

Jen zkušenost, že v krizových situacích "vůle k smrti" ustupuje zvířecím automatismům.

Každopádně obyčejný všezvířecí strach ze smrti (resp. z pádu pěkných pár pater dolů ze skály, bez ohledu na to, jaký to v kamenitém korytě potoka vezme konec) je zavádějící nazývat chutí žít.

maf

Ach tak. Díky za osvětlení.

Václav Plíhal

Já jsem měl vždycky za to, že Trenckovou roklí je zváno údolí jednoho z přítoků Bobrůvky a podle článku bych řekl, že Dromedar zůstával spíše na červené u samotné Bobrůvky, byť na stejné straně... Je tedy pravda, že ani tato cesta není vždy bezpečná a docela by mě zajímalo, jak vypadá po kůrovci.

dromedar

"Já jsem měl vždycky za to, že Trenckovou roklí je zváno údolí jednoho z přítoků Bobrůvky a podle článku bych řekl, že Dromedar zůstával spíše na červené u samotné Bobrůvky"

Všechny možné druhy navigačních a místopisných zmatení u mě naprosto přicházejí v úvahu.

Myslím, že předem jsem o Trenckově rokli nevěděl nic (cesta na mapě jako cesta na mapě, pamětihodnosti po cestě jsem moc nepročítal) a když jsem prošel kolem toho trampského ohniště s na stromě pověšenou informační cedulí o rokli a o Trenckovi, začal jsem - snad tedy mylně - za Trenckovu rokli považovat celý ten úsek cesty, nakolik byl v mých očích roklovitý.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio