Metabolity ducha korábu pouště

Meč svatého Václava

21. 9. 2021 23:43
Rubrika: O světě | Štítky: svatý václav , relikvie , breviář

S ohledem na kulaté výročí se letos hlavní událostí závěru poutní sezóny (alespoň pro střední Čechy) stala pouť ke sv. Ludmile na Tetín a svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi se bude konat v o něco skromnějším rozsahu než obvykle. Tato určitá degradace staroboleslavské pouti je vyjádřena i tím, že do Boleslavi letos (oproti řadě předchozích let) z Prahy nepojede lebka sv. Václava jako jeho nejvýznačnější relikvie, ale "jen" relikviářová busta s drobnějšími ostatky a svatováclavský meč.

"Meč svatého Václava" byl po staletí považován za sekundární relikvii (věc, která světci patřila a používal ji), ve skutečnosti však jde o meč gotický, který z 10. stol. pocházet nemůže. Do svatovítského chrámového pokladu se snad původně dostal jako relikviář, resp. ceremoniální předmět se zabudovaným ostatkem, spíš než jako relikvie. Dnes již ani ten zabudovaný ostatek neobsahuje a fakticky tak netrvá žádný důvod, proč by mu měla náležet jakákoli náboženská úcta. Přesto navrhuji nedívat se na něj primárně jako na "zkrachovalou relikvii", jejíž pravost vyloučila historická kritika, nebo jako na jeden z širšího okruhu korunovačních klenotů, ale jako na jakousi obdobu kenotafu. Pravý meč sv. Václava se nedochoval, ale je to předmět do té míry symbolicky nabitý, že může být vhodné zpřítomnit ho alespoň nějakou důstojnou napodobeninou či náhradou.

V prvním plánu je to prostě meč - smrtící zbraň na bitevní pole a tím samým zároveň výraz přináležitosti k té společenské vrstvě, která má prostředky, právo i povinnost meč vlastnit a do války nosit. V době Václavově meč českého knížete ještě rozhodně nebyl jen pro ozdobu a záviselo na něm trvání vládnoucí dynastie i státu. Ale v rámci svatováclavského kultu je tato "prvoplánová mečovitost" relativisována: meč svatého Václava není proslulý množstvím brachiálního násilí, které jím bylo mužně spácháno (nebo k němuž jím byl alespoň dán povel), ani množstvím nepřátel, které strach z něj obrátil na útěk. Svatý Václav z legend se v násilí státnickém i osobním drží velmi výrazně zpátky - ne ze zbabělosti, ale z přesvědčení - a když už v obranné válce po meči sahá, nevítězí nakonec svou silou a ostřím svého meče, ale jeho protivník se vzdává bez boje, když je svědkem zjevení síly Boží.

 

Kdo by k "meči svatého Václava" hledal v liturgii jeho svátku nějaký tematicky vhodný zpěv, našel by právě jeden - mezi antifonami v breviáři:

Nespoléhal na své kopí ani na svůj meč, ale s Boží pomocí přemáhal ty, kdo na něho útočili.

Nuže vizte, křesťané, ten meč, na který svatý kníže nespoléhal.

Dnes druhá antifona druhých nešpor, předtím od r. 1865 v pražském propriu (nikoli však v olomouckém) jako jedna z antifon matutina (Non in arcu suo sperávit, neque in gládio; in nómine Dómini sprevit insurgéntes in se). Latinské znění je doslovnější narážkou na Žalm 44,7-8, česká verze nahrazuje luk (arcus) kopím - kromě možných ohledů na svatováclavskou ikonografii a relikvie chované ve svatovítském pokladu - snad hlavně z důvodů rytmických: "na svůj luk ani na svůj meč" by znělo ve více ohledech nelibě.

Zobrazeno 1580×

Komentáře

dromedar

Když si "meč svatého Václava" zahrál malou vedlejší roli v rámci církevní doušky k prezidentské inauguraci, budiž tu poznamenáno, že dromedarův ideální prezident by možnost zbraň ze svatovítského chrámového pokladu si osahat zdvořile odmítl jako nemístný odkaz na královskou korunovaci.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio