O zvonu a polnici

Když se kolem jedné hodiny v noci od Minic dvakrát nakrátko rozezněla poplachová siréna, našel jsem mezi svazky svých dávných "trapistických" výpisků ten s Exupéryho Citadelou a hledal ten citát o polnici. Nenašel jsem. Dneska s úderem jedenácté (dobrovolní hasiči musí mít po té nejspíš-probdělé noci radost) se siréna rozezněla znovu a já jsem byl na druhý pokus šťastnější při hledání citátu:

Nikdy jsem nechápal, jak by se dalo oddělit násilí od svobody. Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí, neboť jsem ji ohradil plotem. Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu? Je-li tu nastoleno násilí cesty, zvětšuje se zároveň tvá svoboda.

Nemáš-li nástroj, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet melodii. Jestliže nepřipustíš nos a uši, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet úsměv sochy. A člověk, který je zjemnělým plodem jemné kultury, získává právě tím, že tato kultura má své meze, hranice a pravidla. V mém paláci je člověk bohatší na vnitřní hnutí než v brlohu chátry.

A rozdíl mezi jedním a druhým spočívá především v povinnosti, která je jako úcta projevená králi. Kdo se chce v určité hierarchii pozvednout a stát se vnitřně bohatším, ten si bude žádat především omezení. Stáváš se větším právě skrze obřad, jemuž jsi podřízen. Když je dítě smutné, neboť vidí, jak si ostatní hrají, bude především chtít, aby i jemu určili pravidla hry, protože pouze v nich se může uskutečnit. Smutný je člověk, když slyší vyzvánět zvon, jehož výzva se ho netýká. Jsi smutný, když zazpívá polnice a tvou povinností není vstát. A hledíš, jak šťastný je člověk, který řekne: "Slyšel jsem volání, jež bylo pro mne, a vstávám." Pro ty druhé však nezpívá zvon ani polnice a zůstanou smutní. Svoboda je pro ně pouze svobodou nebytí.

(vydání Vyšehrad, Praha 2000, s. 145)