Máte také vy jeden druhému nohy umývat

Četl jsem článek o tom, jak loni Zdendanda s rodinou podle "scénáře" od P. Mikuláška slavila Velikonoce, a neodolal jsem, abych k tomu (z pohodlí toho, kdo doma žádné cizí nohy k mytí nemá) na okraj nepřipsal trochu dromedářích liturgických rozumů o zelenočtvrtečním obřadu mytí nohou:

I když mně by asi nepřišlo na mysl zkoušet tento personálně náročný obřad přenášet do prostředí malé domácnosti, může být vhodné upozornit, že je to původně obřad v jistém smyslu domácí (spíš než veřejný): to, že je dnes standardní součástí mše na památku večeře Páně na Zelený čtvrtek, je inovace z reformy Svatého týdne v roce 1955. Do té doby šlo o samostatný obřad konaný mimo mši, navíc ne běžně ve farnostech. Konali ho jenom biskupové a představení komunit, příp. panovníci. Nejprve se (znovu) četlo evangelium zelenočtvrteční mše, pak dotyčný představený za zpěvů k tomu určených myl nohy členům vlastní komunity nebo (když nebyl představeným komunity) klerikům či chudým a obřad se uzavřel modlitbou Páně a orací. Někde následovala hostina a představený při ní ty, jimž byl umyl nohy, obsluhoval. (Die betende Kirche, Berlin 1927, s. 332)

Podle předtridentských zvyklostí pražské katedrální kapituly byl obřad delší: přicházelo se k němu v procesí, před evangeliem se četla i epištola a po evangeliu bylo latinské kázání. Pak teprve přišlo vlastní mytí nohou. Ti, jimž byly nohy myty, měli při tom sedět u prostřených stolů se symbolickými pokrmy - chleby a rybami. Co se mi ale na mytí nohou "podle rubriky Kostela pražského" líbí nejvíc: když představený kapituly umyl nohy všem kanovníkům, nakonec vystoupil z "kristovské" role, posadil se ke stolu jako jeden z učedníků a některý starší kanovník umyl nohy jemu. Tato varianta obřadu se všeobecně neprosadila snad i proto, že by symbolicky dobře nefungovala tam, kde myjící je mytým v nějakém ohledu výrazně nadřazen, takže by mytí jeho nohou bylo nakonec jen další službou nízkého vznešenému, jako zbylých 364 dní v roce. Ale přinejmenším tam, kde nohy myje víceméně "první mezi rovnými" (v řeholní komunitě, v kapitule, ale třeba právě i při hypotetickém konání obřadu v rodině), jde o variantu hodnotnou tím, že zřetelně ukazuje meze liturgické reprezentace. Nikdo nezůstává po celou dobu obřadu "alter Christus", jednomu každému je určeno a pro jednoho každého zazní ono "jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl" a mnohá jiná pěkná slova, co se k mytí nohou zpívají.

... nebo možná spíš obvykle nezpívají: nevzpomínám si, že bych kdy v nějakém (středočeském/pražském) kostele slyšel zpívat něco jiného, než "Ubi caritas"/"Kde je opravdová láska". Což samozřejmě je jeden ze série zpěvů k mytí nohou určených (tedy dříve - pokoncilní misál ho dává zpívat až k přípravě obětních darů) a jistě je velmi krásný (byť s tímhle veršem by byl ještě krásnější), ale když se zpívá jako jediný, celkové vyznění obřadu je mnohem abstraktnější a sluníčkovější, než když nejdřív zazní série antifon citujících nebo parafrázujících slova z předtím přečtené evangelní perikopy. Olejník ve Velikonočním graduálu podává dvě vybrané antifony s dlouhými žalmy. To je jistě řešení vhodnější než samotné "Ubi caritas", ale stále ne ideální: tady totiž nejde prostě jen o zpěvy, které by měly pro přihlížející překlenout hluché místo, ale o zpěv interpretující symbolické jednání, a daná série antifon tvoří ucelený soubor silných textů s určitým postupem myšlenek. Opravdu škoda zazpívat z nich jenom dvě a rozmělnit je v dlouhých žalmech. (Pokoncilní misál ani graduál tu se žalmy nepočítají vůbec, předkoncilní dával po většině antifon zazpívat jediný vybraný žalmový verš a antifonu zopakovat.)