Z první lavice

"Jsou dvě kategorie pozůstalých. První kategorie sedí v krematoriu v první řadě. Druhá v dalších řadách. Na konci obřadu kondoluje druhá kategorie první kategorii." (A víme, že JiKu to přijde trapné.)

Protiepidemická opatření dovolila na pohřební mši našeho táty pozvat jenom patnáct lidí. Podobně jako necelý měsíc předtím na mámině pohřbu jsme většinu povolených míst obsadili příbuzenstvem. A snad to tak bylo dignum et iustum a nepozvaní (jakož i několik málo o účast stojících a s omluvou výslovně odmítnutých) to pochopili. Ale v jistém ohledu jsem si v té první lavici připadal velmi nepatřičně. Kdyby se těch patnáct míst mělo rozdělit mezi lidi, kteří měli našeho otce nejraději, nebo kteří si ho nejvíc vážili, nebo kteří mu byli nejbližší, rozhodně bych neseděl v první řadě a pravděpodobně bych se mezi "top 15" vůbec nekvalifikoval.

Když mě (jako dalšího příbuzného, s notným zpožděním dorazivšího na místo nálezu otcova těla) vyslýchala kriminálka, uvědomil jsem si, že jsem vhodný potenciální vrah do nějaké detektivky: někdo, kdo zemřelého nikdy neměl moc rád a z jeho nenadálé smrti bude mít materiální prospěch.

Pak postupně odjeli pohřebáci, koroner i kriminálka a já jsem šel osadit zpátky dveře, které pohřebáci vysadili, aby stísněnými prostorami domu s otcovým (všestranně rozměrným) tělem vůbec prošli. Ze všech dveří nejvíc se rodinná historie podepsala na těch do kuchyně: omítka kolem veřejí je citelně opadaná, jak pán domu dveřmi třískal. Nedělal to sice úplně každý den, ale sílu měl značnou, hněvat se uměl pořádně a za těch necelých čtyřicet let, co tu s mámou bydleli, se to nasčítalo. Ta nenápadná, ale hluboká dírka uprostřed dveří asi ve výšce hlavy je od toho, jak táta před lety jako zvlášť dramatický závěr nějakého řvaní na mámu po zabouchnutých dveřích ještě mrštil svým mohutným svazkem klíčů. Jeden z klíčů se tehdy do dveří zapíchl a celý svazek na něm zůstal viset. "Barák je můj, takže si seber svoje kočky a vypadni!" řval tady na mámu nejednou. A teď najednou byl ten jeho barák, ze kterého jsem před osmi lety tak rád jednou provždy vypadl, můj. Divný pocit.

Když mi čas od času někdo začal vykládat, jak skvělého mám otce, zpravidla jsem ho záhy poslal do prdele. Ale to, kolik příležitostí poslat někoho do prdele se mi takhle během let naskytlo, je samo o sobě výmluvným svědectvím, že zatímco doma bývaly jeho večerní návraty z práce vyhlíženy s neklidem, pokud ne přímo s obavami, ve světě venku bylo hodně lidí, kteří si jeho společnosti a/nebo služeb vysoko cenili, a nejspíš právem. A tak by v jistém ohledu bylo patřičnější, aby v prvních řadách seděli oni, a já bych po obřadech u hrobu šel k nim, třásl jim rukama a říkal věci jako "Je mi moc líto, že jste tak brzy přišli o svého kolegu/kamaráda/knihovníka/učitele. Upřímnou soustrast."