O jedné bídné smrti

V pátek nám dovolili mámu v nemocnici navštívit, což je samo o sobě po čtvrtroce hospitalisace bez návštěv samozřejmě potěšitelné, ale bylo bez dalšího jasné, že ze známého seznamu výjimek z generálního zákazu návštěv v úvahu připadá jen ta poslední: "pacient v terminálním stádiu nevyléčitelného onemocnění". Máma byla těžce a nevyléčitelně nemocná už dlouho, a že před sebou (nedlouho po šedesátce) už nejspíš nemá žádná dlouhá léta života, bylo dlouhodobě zřejmé. Tudíž nemohu říci, že ta zpráva byla úplně nečekaná. A přeci jsem věřil, že tentokrát se ještě vzmátoží a vrátí se po delší hospitalisaci, alespoň na čas stabilisovaná, zase domů, jako vícekrát předtím.

"Převezli ji [z LDN] na internu, protože už dva dny nejedla." A já jsem vyhodnotil, že to je možná vážné, ale podle všeho ne akutní, a protože byl pracovní den, nechtělo se mi hned zahodit práci a běžet na vlak, a beztak nemám velké rodinné návštěvy v nemocnici rád, riskl jsem to a rozhodl se jít za ní až následující den sám.

Risk mi vyšel, v sobotu odpoledne jsem ji zastihl naživu a při vědomí, byť asi spíš mělkém. Protože jsem předem nevěděl, v jakém stavu ji najdu, pro všechny případy jsem s sebou vzal římský rituál a kouskem papíru založil oddíl ordo commendationis animae, o jehož modlitbách jsem tu už před lety psal. Ne protože bych si snad myslel, že by z toho máma měla radost - latinsky neuměla, latinu nevyhledávala a umírat opředena starobylými církevními modlitbami (byť třeba českými) naprosto netoužila. Byly to modlitby pro mě, pro případ, že bych ji našel ve stavu, kdy už kromě nich nic jiného nezbývá. Máma vypadala špatně, ale ne jako na prahu smrti, podle všeho mě do nějaké míry vnímala, a tak zůstala modliteb ušetřena. Dal jsem jí napít (jediné a poslední slovo: "Chceš napít?" "Jo!") a zůstal jsem, dokud nepřišla další návštěva - snad něco málo přes půl hodiny.

Protože se smrti bála a nerada o ní přemýšlela, natož mluvila (a teď už toho nebyla schopná), nevím, jestli měla nějaké přání, kde a jak chce strávit svoje poslední dny. O sobě samém to ovšem vím velice dobře a dlouho: sotva která smrt je v mých očích tak bídná, jako smrt na nemocničním oddělení, a za to, abych mohl umřít mezi věcmi a příp. lidmi, které mám rád, bych ochotně zaplatil týdny a (podle okolností) v zásadě asi i roky života, jakož i mnohým tělesným strádáním. Jestli mít na konci hlavně profesionální zdravotnickou péči (dvou sester na celé oddělení), nebo známé prostředí (se všemi nevýhodami, které to může mít), pro mě není žádné dilema. Říká se, že "starý mládenec žije jako král a umírá jako pes". Za sebe skoro jakémukoli myslitelnému způsobu psí smrti dávám před smrtí v (sebelepším) zdravotnickém zařízení přednost. -- Ale máma nebyla starý mládenec. Měla komu "být na obtíž" (srov. skvělý článek z First Things, jehož titul navrhuji přeložit "Chci být na obtíž svým blízkým") - v neposlední řadě mě - a měla na to plné právo. Jestli si teď něco vyčítám, tak to, že (samozřejmě, dílem i kvůli své vlastní neochotě bavit se o smrti) nedostala možnost toto své právo uplatnit. Prostě se jí na to, (jestli něco a) co s ní máme dělat, pokud jednou bude umírat v eldéence nebo v nemocnici, nikdy nikdo nezeptal.