Antihrdinská zastavení

(Když se pod článkem o holocaustu rozběhla - ne bez mé viny - jen velmi volně související diskuse o pouličním násilí.)

Zastavení první: jdu takhle (před lety) pěšky z Kladna, na Šibenci sejdu z cyklostezky svou obvyklou cestou přes koleje a po schodech dolů, a tu vidím, jak v autobusové zastávce směrem na Slaný (to tam byla ještě taková ta stará velká modrá plechová bouda, do devadesátých let na Kladně velmi rozšířená) dva skini (jeden měl na sobě maskáče, takový ten vzor AČR do pouště, druhého si nepamatuju) hlava nehlava - resp. právě spíš "hlava hlava" - mlátí týpka natlačeného na zadní stěnu zastávky. Osobně jsem ho neznal, od vidění ano, i když nevím odkud. Na kraji silnice stála dvě auta, podle všeho v jednom přijeli skini a ve druhém - Škoda 105 nebo 120 - mlácený týpek, patrně s tou slečnou, která od té škodovky scéně přihlížela. Neznaje kontext jatek v autobusové zastávce, do konfliktu jsem se nehrnul, ale pojal jsem úmysl (ať už to pro obě strany konfliktu bude znamenat cokoli) přivolat policii. Vlastní telefon jsem s sebou samozřejmě neměl, ale na zastávce směrem na Kladno čekalo nemálo lidí. "Dobrý den, můžete prosím zavolat policii? ... Dobrý den, nepůjčila byste mi svůj telefon, abych mohl zavolat policii?" - Vlastně asi moje jediná zkušenost, kdy jsem něco potřeboval, někoho konkrétního oslovil, a lidi se (zblízka) dívali skrz mě a ignorovali mě. Já pak jsem usoudil, že není, co bych tu více (byl ochoten a) mohl udělat, a šel jsem domů.

Zastavení druhé a asi ze všech nejdrsnější: čekaje na vlak do Prahy do školy stojím takhle někdy dopoledne na vlakové zastávce - přilehlé ulice ne náhodou nesou vžitý místní název "Na Cikánce" - a tu křik z jedné z těch blízkých ulic přitáhne mou pozornost ke scéně mírou násilnosti až jaksi groteskní: před plechovými vraty do dvora stojí cikánka, proti ní cikán, patrně její druh (nebo bývalý druh), a v téměř pravidelném rytmu opakují stejnou sekvenci: křičí cikán na cikánku, křičí cikánka na cikána, cikán dá cikánce ránu pěstí do obličeje. A tak pořád dokola. Já samozřejmě ani tentokrát nemám u sebe telefon, a než vymyslím, jestli přeci jen neexistuje nějaký způsob, jak by "malý a slabý dromedar, co se neumí bít a nikomu nenahání strach" mohl rozumně ukončit násilný konflikt dvou partnerů jiného etnika, přijede můj vlak a já se rád nechám od toho zoufalého přemýšlení vysvobodit.

Zastavení třetí: v sobotu časně ráno, mezi čtvrtou a pátou, ale zkraje léta, již za světla, jedu z Břevnova tramvají (resp. tramvajemi) na vlak do Budějovic (pro změnu do školy). Někteří lidé, tak jako já, časně začínají nový den, jiní končí flám dne předcházejícího. K těm se zdá patřit týpek, co se několik zastávek veze na zadní oji (asi se to správně jmenuje jinak, co?) "mojí" dvaadvacítky. A taky ta (pěkně oblečená) mladá dvojice, kterou pak vidím při přestupu na Lazarské: ani tentokrát se samozřejmě nechci do ničeho míchat, navíc ten chlap je větší než já a opilí jsou oba, ale když svou družku podruhé surově srazí na zem, už už vyrážím k nim, že tedy zkusím něco udělat, i když fakt nevím co, aby to k něčemu bylo. Ona se však s pláčem zvedá ze země a s křikem "miláčkuuuu!" se na něj vrhá, načež já docházím k závěru, že jí není pomoci, nechávám ji svému osudu a nehrdinsky naskakuji do své tramvaje, abych stihnul vlak.

Zastavení čtvrté, výjimečné tím, že nešlo o násilí mezi lidmi a situace byla tudíž nadstandardně přehledná. (O to víc antihrdinské samozřejmě je, že jsem ji nedokázal adekvátně vyřešit.) Chronologicky patří někam mezi zastavení druhé a třetí, protože je z doby, kdy jsem seděl (u rodičů) doma, snažil se učit na státnice a mezi tím hledal práci, abych se co nejdřív mohl na zbylé státnice učit někde jinde.

Volání o pomoc je celkem běžný úkaz a zpravidla znamená jen že si děti hrají. Ovšem dopoledne, kdy jsou děti a mládež vesměs ve školách, hraní si v ulicích tak úplně běžné nebývá. Když jsem ho pak slyšel v krátkém intervalu podruhé a potřetí, bylo zřejmé, že mě nešálí sluch, a z tónu bylo patrné, že o hru tentokrát nejspíš opravdu nejde. Když jsem hbitě vylezl na svůj psací stůl (místně specifická metoda, jak rychle získat širší výhled z okna), ukázalo se, že se naplnily moje dávné obavy: přes ulici před časem koupili dům lidé s velkým zuřivým psem a jako naschvál odstranili většinu dosavadního vysokého plotu a dali místo něj širokou kovovou bránu, jen o nemnoho vyšší, než ten pes v kohoutku. Předpokládal jsem, že kdyby pes chtěl, neměl by problém bránu přeskočit. To se až dosud nestalo... (a jak se potom ukázalo, nestalo se to ani toho osudného dne - ve skutečnosti totiž nepřeskočil bránu, ale prorazil plaňku ve zbylé části toho starého vysokého dřevěného plotu, skoro jako dromedářím "dávným obavám" na výsměch). Ten pes teď volně pobíhal po ulici a ze všech stran útočil na pejskařku, která držela v náručí svého kokršpaněla a zoufale volala o pomoc.

"Kdyby tak ženská mohla toho kokra přehodit k paní K. na zahradu - psi by se štěkali přes plot, já bych měl čas uklidit ji k nám na dvůr, zavolat odchyt a zbytek už by byla brnkačka" běželo mi hlavou, zatímco jsem utíkal ven. Jenže přehození přes plot nepřicházelo v úvahu už kvůli vysoké intensitě útoku. (A navíc která milující panička přehodí svého psa přes dvoumetrový plot na cizí zahradu, že jo.) Pejskařka dál volala o pomoc, pokousaný kokr, kterého držela v náručí, hlasitě naříkal, velký pes skákal okolo, štěkal a kousal, ... a já jsem nevymyslel nic lepšího, než že tedy pejskařku i s kokrem vtáhnu k nám do dvora, velkého psa kopnu do hlavy a zabouchnu mu dveře. (A jestli se to nepovede, tak Pámbů s námi.) Pak že zavolám odchyt a bude to. Žádný hrdinský čin, ale na zbabělého dromedara v časové tísni celkem dobrý (tedy přinejmenším zdánlivě). "Hej, paní! Haló! Pojďte sem! Pojďte rychle sem!" - Jenže jak jsem nikdy neuměl opravdu hlasitě křičet (což byl za mých skautských let při krocení bandy zdivočelých vlčat opravdu vážný handicap) a teď jsem měl navíc hrdlo hrůzou stažené, hluk té vřavy se mi překřičet vůbec nepodařilo. Navíc dotyčná paní se v tu chvíli zdála být už ve stavu podobném transu, kdy jenom křičela o pomoc, marně se snažila bránit a moje snahy o (nehrdinskou) intervenci, jakož ani žádné jiné okolní dění, podle všeho vůbec neregistrovala.

Než jsem se odhodlal k nějakému plánu B (a nekonečné minuty od prvního volání o pomoc), přiběhla - v plavkách od bazénu - panička velkého zuřivého psa, chytila ho za obojek, sevřela stehny a bila pěstí do hlavy, dokud nepustil kokra, do jehož nohy(?) byl v tu chvíli pevně zahryznut, a odvlekla ho domů. Pak přiběhli nějací další lidé, co se s podle všeho znali s napadenou pejskařkou, pro zle potrhaného psa celkem záhy přijela veterinární záchranka (ale pokud je mi známo, pomoci už mu nebylo), pro jeho pokousanou paničku záchranka normální, a tím to pro mě skončilo. Velkému zuřivému psovi jsem později soukromě slíbil, že při druhé podobné příležitosti ho sprovodím ze světa, ale samozřejmě to byl planý slib, protože moje ochota a připravenost zabíjet (byť třeba velké zuřivé psy, aktuálně někoho ohrožující na zdraví a životě) by na to ani pak se vší pravděpodobností nestačila. Každopádně právě to zpětně vidím jako jediné rozumné a adekvátní řešení situace, kdy jsem samozřejmě neměl nejmenší tušení, že majitelka útočícího psa je doma a dokonce možná úplně nedaleko, na zahradě u bazénu. Cizího velkého zuřivého psa zkrotit v silách "malého slabého dromedara" (a pravděpodobně ani hypotetického velkého silného) není, ale pro jeho likvidaci jsem měl sil dost, a improvisované výzbroje rodičovský dům skýtal bohatý arsenál. Jenže je to něco, co naprosto nejsem zvyklý dělat, ba ani zvažovat jako alternativu, a než bych se případně odhodlal někoho nebo něco z dobrých důvodů zabít, dost možná by už nebylo koho zachraňovat. Kombinace rozhodnosti, duchapřítomnosti, odvahy a zdravé náklonnosti k hněvu, co dobře sluší válečníkům, prostě k mým povahovým rysům nikdy nepatřila.

Velký zuřivý pes od té doby podle všeho dávno pošel (a já jsem tomu ze srdce rád), to místo, kde tenkrát prorazil plot, je ovšem viditelně vyspravené a zpevněné až dodnes.