Luthertisch

Konečně jsem smazal jeden letitý rest a přečetl u nás dostupné knihy někdejšího ředitele řezenského liturgického institutu Klause Gambera (+1987) věnované kritice liturgické reformy. (Kdybych měl doporučovat, tak koho nezajímá přímo autor a celé jeho dílo, tomu stačí přečíst jednu z nich; všechny zásadní argumenty jsou i v tenké první; do většího objemu druhé se samozřejmě vešlo víc zajímavých detailů, ale zase se v ní dost témat, údajů a argumentů vícenásobně opakuje, takže to není tak poutavé čtení, jak by při větší autorské či editorské kázni být mohlo.) Ještě nevím, jestli to na mně napáchá i nějaké další škody, ale aktuálně jsem nucen napravit jeden omyl, který jsem v minulosti na Signálech opakovaně hlasitě zastával:

V českých tradicionalistických kruzích se příležitostně užívá výraz Luthertisch jako hanlivé označení pro oltář vybudovaný pro potřeby celebrování "čelem k lidu", zejména nakolik byl instalován ve starším kostele a vyřadil tak z provozu dosavadní hlavní oltář. Já jsem výskyty řečeného výrazu na Signálech s oblibou utloukal argumentem, že Luthertisch naprosto není Luther-tisch, protože Luther ve své době ponechal beze změn velkou část vnějších forem katolické liturgie, včetně uspořádání liturgického prostoru, a většina lutherských kostelů, které jsem viděl zejm. v menších obcích v Durynsku, má až dodnes jediný oltář "předkoncilního" střihu, s retáblem a oltářní mřížkou. To je samozřejmě pravda, ale ukazuje se, že ne celá.

Tkzv. Luthertisch sice opravdu není Luther-Tisch v tom smyslu, že by ho Luther osobně zavedl a od jeho dob byl obvyklý mezi lutherány (vysluhování Večeře Páně u stolu čelem ke shromáždění je odedávna obvyklé v reformovaných církvích, v lutherských ne), ale Luther měl - zřejmě na základě obrazů Poslední večeře, jak se v pozdním středověku malovaly, a v rozporu se vším, co o stolování v době Ježíšově víme dnes - za to, že by stůl čelem k lidu lépe odpovídal prostorovému uspořádání při Poslední večeři, a tudíž by byl pro slavení Večeře Páně vhodnější. (Gamber: The Reform of the Roman Liturgy, s. 138n. Cituje Lutherův spis Deutsche Messe und Ordnung Gottesdiensts.) I když Luther sám liturgickou reformu v tomto duchu neprovedl, tkzv. Luthertisch by bezesporu schvaloval.

Slavení mše "čelem k lidu" se v katolické církvi začalo šířit v meziválečném období v Německu. Tkzv. Luthertisch je fakticky Guardini-Parsch-Tisch (a pokud jde o pozdější podbití již rozšířené praxe odpovídající interpretací archeologických dat, Nussbaum-Tisch). Výzkum dějin liturgie byl v té době ještě v plenkách a čelní představitelé "liturgického hnutí" chybně interpretovali uspořádání a přetrvávající liturgickou praxi těch římských basilik, které jsou "obráceně orientované" (vchod na východě, apsida na západě), jako údajně původní starokřesťanskou praxi celebrování "čelem k lidu" - zatímco fakticky šlo o celebrování "čelem k východu", přičemž ono "čelem k lidu" bylo jen nahodilým a místně specifickým důsledkem netypické orientace kostela. Nové, na historickém omylu založené uspořádání liturgického prostoru (původně v intimních podmínkách kaple na hradě Rothenfels, resp. kostelíka St. Gertrud v Klosterneuburgu) ovšem zarezonovalo s duchem doby, prahnoucí po silnějším pocitu společenství a sounáležitosti, odtud se pak šířilo dál a po koncilu se konečně stalo všeobecnou normou.

Kromě snesení souvislostí z dějin liturgie i jejího vědeckého zkoumání Gamber obvyklé pokoncilní uspořádání liturgického prostoru také antropologicky interpretuje: jako úplné potlačení obětního charakteru mše svaté v symbolické rovině.

... Sledovaným účelem je nevzbuzovat dojem, že "Svatý stůl", jak je oltář nazýván ve východních církvích, je ve skutečnosti obětní oltář, oltář, na kterém se přináší Svatá oběť. To je nejpravděpodobnější důvod, proč je dnešní oltář obvykle uspořádán způsobem připomínajícím stůl připravený pro formální rodinnou večeři: je tu (jediná) váza s květinami a dvě nebo tři svíčky. Svíčky bývají seskupené na "levé straně" oltáře, zatímco kytice je umístěna na opačném konci.

Toto asymetrické uspořádání je záměrné: tím, čemu je třeba se vyhnout, je vytvoření pohledového ohniska (focal point), které v minulosti tvořil oltářní kříž ve středu oltáře a svícny rozestavené po jeho stranách. Cílem je proměnit oltář v jídelní stůl.

Když se má přinášet oběť, stojíte před oltářem. Nestojíte za ním. Tento jednoduchý koncept byl zřejmý i kněžím přinášejícím oběti v pohanských dobách. Kněz stál čelem k obrazu božstva ve vnitřní svatyni chrámu, božstva, kterému byla oběť přinášena. To se do značné míry podobá i tomu, co se odehrávalo v jeruzalémském chrámu. Kněz, jehož úkolem bylo přinést zvířecí oběť, stál před "stolem Hospodinovým" (Mal 1, 12), jak byl velký oltář uprostřed chrámového nádvoří nazýván, obrácen k vnitřnímu chrámu, kde byla ve velesvatyni, na místě, které bylo podnoží Nejvyššího (Žalm 16, 17), uložena archa úmluvy.

Když se jí, hlava rodiny sedí mezi členy rodiny, nebo, jinak řečeno, v rodinném kruhu. Naproti tomu oběť se přináší za použití liturgie připravené speciálně pro ten účel, a je přinášena uvnitř svatého místa nebo před ním (když je to např. posvátný strom). Opět, tento jednoduchý koncept platí pro všechna náboženství. Liturgie je "povznesena" nad lid (raised above the people); její náležité místo je před lidem, před oltářem, před Boží přítomností.

(The Reform of the Roman Liturgy, s. 173n, zběžný překlad z překladu já.)

Já se zatím zdráhám, ale kdo danou posici zaujme, samozřejmě má rázem další, hlubší způsob, jak říkat Luthertisch: stůl, na kterém se (pokud jde o to, co je symbolicky vyjadřováno obřady) rozhodně nepřináší oběť, nýbrž se slaví Večeře Páně v protestantském smyslu toho slova. A pokud se slaví katolická mše, ale obřadní formou, která symbolicky komunikuje nekatolické pojetí toho, co to mše je, samozřejmě je to hrubá nesrovnalost, kterou je třeba řešit.