Rusky

Na konci letního semestru jsme (protože lectio ultima non accipitur) místo poslední přednášky o východních církvích seděli s vyučujícím a ostatními účastníky (bez výjimky důchodci z programu celoživotního vzdělávání) u venkovního stolečku nějaké kavárny poblíž kostela St. Martini. Pán s výraznou pleší, co do školy jezdil autem z jedné z menších obcí za Erfurtem a bavil se se mnou ze všech nejvíc, možná složil zdvořilostní kompliment mé němčině (která po roce a půl pilnějšího tréninku a právě končícím semestru v Německu celkem komfortně stačila na běžný universitní provoz, ale jinak to žádný zázrak nebyl), možná zavedl řeč na jazyky z jiné strany - přesně už si to nepamatuji. Velice dobře si ale pamatuji, co jsem, se skromností Jednomu Hrbu^TM vlastní, odpověděl já: že němčina sice tedy zatím nic moc, ale časem si z ní určitě chci udělat státnici, na úroveň srovnatelnou s aktuální němčinou (nebo alespoň s o pořádný kus slabší angličtinou) bych chtěl dotáhnout francouzštinu a pak se naučit přinejmenším ještě italsky a rusky. Rusky hlavně proto, že nám Ventura v hodinách patrologie pěl ódy na Hilariona Alfejeva, od nějž tehdy ještě do češtiny nebylo přeloženo snad vůbec nic. Pán s výraznou pleší dal zdvořile najevo nedůvěru v reálnost a smysluplnost takových plánů a dál jsme se bavili o něčem jiném. (Vzpomínám si, že o CVP a jeho skromném tvrzení, že kdyby svou trinitárku byl sepsal německy, byla by z ní dnes standardní učebnice toho oboru v celém německojazyčném prostoru.)

Samozřejmě měl pravdu - o deset let později nemám státnici z němčiny (víceméně jsem ten plán pustil k ledu) a studiu žádného dalšího jazyka (ani té tehdy načaté francouzštiny) jsem se od té doby soustavně nevěnoval. Ale doporučovací algoritmy YouTube způsobily, že jsem někdy zjara narazil na ruský seriál 1942 (až později jsem zjistil, že šlo o střední část triptychu 1941-1943), bez předchozích znalostí ruštiny jsem ho sjel celý (ke konzumaci čehosi na pomezí akčního filmu a telenovely není až tak mnoho porozumění jazyku potřeba, navíc slovní zásoba není přespříliš košatá a dost se jí postupně ozřejmí z kontextu) a několik dalších (vesměs srovnatelně "kvalitních") následovalo. - Reklama: nejlepší je Меч. Tře-tí řadu! Tře-tí řadu!

Tak se nakonec neučím rusky, abych mohl číst Alfejeva (kterému mezitím vyšly první knížky v českém překladu a zatím jsem se neobtěžoval do nich ani nahlédnout), ale jakési velmi nedisciplinované a laxní učení se rusky mi slouží jako záminka a omluva pro zabíjení spousty času sledováním ruských akčních filmů.

Protože nejlepší formou jazyka je forma psaná, a chovám naději, že se od Меча časem propracuji ke čtení a ty knížky od Dostojevského a Solženicyna, co jsem ještě nečetl, si přečtu rovnou v originále, ... (Doufám, že to znělo sečtěle. Ve skutečnosti jsem dosud nečetl nic než Zápisky z mrtvého domu od prvního a Rakovinu od druhého.) ... přemýšlel jsem, jak se co možná bezbolestně naučit číst, a máloco se k tomu hodí lépe, než sbírka předem dobře známých textů různých žánrů, které nebude problém na internetu najít načtené. Tak jsem si pořídil ruskou bibli (papírovou, protože papírové knížce se ani sebelepší web nebo jiná elektronická forma nevyrovná), synodální překlad, našel nějaké nahrávky (případná doporučení dalších vítána) a napříště simuluji zbožného/ějšího dromedara. Hospodine, můj Bože, k tobě se (aktuálně s nadějí na mrzký pozemský zisk) utíkám, mou naději (že si časem přečtu i toho Dostojevského) nezklam.