Katolický týdeník "ve spolupráci s liturgikem P. Petrem Soukalem" připravil "návrh bohoslužby za zemřelé, kterou si můžete [sami doma] uspořádat". Většinu toho, co bych k němu mohl napsat, jsem napsal už na jaře k "Manuálu pro domácí nedělní bohoslužbu", ale nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek, i když už neřeknu nic moc nového.
Připojuji se k výhradě vůči určité inflaci termínu "bohoslužba", které jsme v poslední době svědky. Obvykle se (v katolickém prostředí) jako "bohoslužba" označuje pouze slavení liturgické - narozdíl od "pobožnosti" nebo (neliturgické) "společné modlitby". V tomto běžném smyslu slova program otištěný v KT není programem "bohoslužby", ale volně sestaveného domácího modlení, do jisté míry napodobujícího strukturu bohoslužby slova, a bylo by žádoucí nazývat ho pravým jménem.
... avšak takovéto hnidopišské výhrady nijak netrápí dobrého katolíka pana Drabaře, který již na jaře s paní Drabařovou a dětmi Hrbíkem a Hrbinkou (kterým je, v zájmu hladkého průběhu myšlenkového experimentu, cca 10 a 8 let) opakovaně slavil "Domácí nedělní bohoslužbu", a teď se chystá podle scénáře z KT slavit "bohoslužbu za zemřelé".
"Dnes jsou Dušičky, a protože do kostela nemůžeme, budeme se za zemřelé modlit doma. Dnes po večeři!" Hrbík dostane za úkol vyhledat "některý úryvek ze čtení, která se používají při pohřbu (k dispozici na Liturgie.cz)" - samozřejmě v papírové bibli, protože počítače, telefony a tablety se u Drabařových k modlení používají jen v případě krajní nouze - a Hrbinka "tematický článek z Katechismu katolické církve". (Jestli panu Drabařovi šlo o smysluplnost a srozumitelnost výsledného celku, asi je spíš předem sám vybral. Ale jistě je dost jiných pánů Drabařů, co by - ať už z nedbalosti, nebo ze snahy "zapojit děti do přípravy" - těmto výběr čtení zcela přenechali.) Protože písně za zemřelé nepatří k těm, co by se u Drabařových běžně prozpěvovaly, jsou děti během odpoledne ještě vytrženy z hraní nácvikem zpěvu (viz dále).
V ideálním světě našeho myšlenkového experimentu je večeře včas hotová i snědená (přestože až těsně před ní Hrbík s Hrbinkou rychle hledali a/nebo vybírali příslušná čtení), a když je sklizeno ze stolu, jde někdo zapálit svíčku k fotografiím zemřelých předků (jestli Drabařovi mají rádi židovské zvyklosti nebo nějaký jimi inspirovaný katolický institut zasvěceného života, rozsvěcet jde pravděpodobně paní Drabařová, příp. Hrbinka) a "bohoslužba" začíná.
"Začněte znamením kříže. Je možné zazpívat vhodnou píseň."
"Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." "Amen." A pan Drabař hned začíná "vhodnou píseň". Jestli je jeho oblíbeným zdrojem "vhodných písní" Kancionál, nejspíš snad 921 (bez slok 3-4); jestli Mešní zpěvy, pak možná "Odpočinutí věčné v slávě nekonečné" (s. 858); jestli zpěvníky Hosana, to nechť v komentářích "vhodnou píseň" navrhne podobně orientovaný čtenář, protože nic, co by mně přišlo vhodné k modlitbám za zemřelé, jsem tam nenašel. Ze starších sbírek možno doporučit třeba prvních pět slok z "Otče lásky na výsosti" (Český kancionál, úplné notované vydání, s. 549).
Pan Drabař není šťoural a poslušně se řídí scénářem z KT. Já šťoural jsem a konstatuji, že bezprostředně po znamení kříže se dát do zpěvu je jaksi nezvyklé. Tento nezvyk by mohl pana Drabaře vést k tomu, že (ať už podvědomě či reflektovaně) naskočí na osnovu "obvyklý začátek mše" a po znamení kříže začne úvodně řečnit. "Bratři a sestry, slavíme památku všech věrných zemřelých. Chceme dnes ..." - ale to už se Hrbinka s Hrbíkem hihňají a paní Drabařová si, ve snaze držet s manželem basu, kouše rty, aby se nesmála také. A pokud se snad nikdo nehihňá a pan Drabař svůj proslov šťastně dovede až k "... zazpívejme píseň:", nejpozději v tu chvíli sám slyší, že zní spíš jako protestantský kazatel než jako dobrý katolík pan Drabař. Ne že by to bylo něco úplně hrozného, ale pan Drabař dozajista chce, aby jeho "bohoslužba za zemřelé" zněla jako bohoslužba katolická. Čehož lze docílit snadno: začne se písní, znamení kříže následuje až po ní a (bez úvodního řečnění) bezprostředně naváže
Možnost "vlastními slovy" pan Drabař zavrhl hned, protože improvisované modlitby nikdy nebyly jeho parketa. Varianta "modlitbou některého kajícího žalmu" sice zní cool (neboť pan Drabař má žalmy rád), ale jakožto úkon kajícnosti ve skoro-bohoslužbě-slova je to neobvyklé a katolickému uchu spíš málo srozumitelné.
"Děti se v rodině mohou omluvit, pokud někoho předtím zlobily; manželé se mohou omluvit sobě navzájem."
"... i Ducha svatého." "Amen." "Pán Ježíš řekl: 'Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, ... ... jdi se napřed smířit se svým bratrem', a v modlitbě Páně prosíme 'odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům'. Proto nyní i my prosme o odpuštění, pokud jsme se proti někomu provinili, a ochotně odpouštějme těm, kdo nás o odpuštění prosí, aby i nebeský Otec odpustil nám." A rozhostí se trapné ticho, do kterého pak možná Hrbík, zachytiv mámin káravý pohled, špitne "Odpusť mi, Hrbinko, že jsem ti nechtěl půjčit tablet". Brr.
Úkon kajícnosti je možné zakončit slovy: "Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného." Ostatní se mohou k této modlitbě přidat odpovědí: "Amen."
Pan Drabař zcela neliturgicky zavelí "Hrbíku, čti!", Hrbík otevře na záložce připravenou bibli, důležitě oznámí "Čtení z ..." a čte. (Teď už čte pěkně pomalu a srozumitelně, protože má za sebou celé jaro "domácích nedělních bohoslužeb".)
"Po prvním čtení ze Starého zákona nebo novozákonní epištoly se může zarecitovat (nebo doma zazpívat) některý z žalmů, který vyjadřuje důvěru v Boha (např. 16, 23, 91, obecně lze doporučit třeba žalmy z kompletáře)." Popravdě nevím, jak to je u Drabařových se zpěvem žalmů. Možná Hrbinka, nebo paní Drabařová, nebo dokonce celá rodina v normálnějších letech zpívá v chrámovém sboru, nebo sice nezpívá, ale žalmy i tak zpívat umějí a pokud potřebují noty (a nemají je doma v knižní podobě), vědí, kde je hledat. Ale možná je to ještě jinak a pan Drabař, který si jinak dává záležet na tom, aby jeho "bohoslužba" zněla jako bohoslužba katolická, tady výjimečně vytáhne Evangelický zpěvník a všichni začnou zpívat některý (během odpoledne nacvičený) žalm ve strofickém přebásnění.
"Po četbě je možné nechat slovo doznít ve chvíli ticha." - Tak změna, přetáčíme zpátky: Hrbík čtení důležitě zakončí "Slyšeli jsme slovo Boží." Všichni odpoví "Bohu díky" a rozhostí se ticho. Pan Drabař jako časomíru v duchu pomalu recituje Otčenáš, nebo nenápadně pozoruje kuchyňské hodiny, protože víc než půl minuty tomu nedává, a i během té půlminuty se Hrbík s Hrbinkou začnou kopat pod stolem. Pan Drabař více nečeká a zanotuje ten výše zmíněný ženevský žalm. (Nebo zavelí "Hrbinko, žalm!" - ale to se nám nehodí, protože Hrbinka bude vzápětí číst z katechismu.)
"Modlí-li se nás více, můžeme o přečteném Božím slově mluvit (co nás zaujalo, v čem nás povzbudilo, co nám říká o naší smrti, jakou naději můžeme mít, když máme víru aj.)." Drabařových se zajisté víc modlí, tedy mohou o přečteném Božím slově mluvit. Avšak "mluvit o něčem" je aktivita pro bohoslužby (a dokonce i pro méně formální modlení) zcela netypická, zcela nebohoslužbovitá. "Mluvit o přečteném Božím slově" je zcela namístě třeba při domácí biblické hodině, ale ne tady.
Pan Drabař, poslušen scénáře, zavelí "Hrbinko, článek z katechismu!" a Hrbinka možná důležitě oznámí "Čtení z Katechismu katolické církve." A čte: "Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, ..." Když zakončí "Slyšeli jsme slovo Boží," pan Drabař sice s ostatními poslušně odpoví "Bohu díky", ale na svůj lísteček s osnovou "bohoslužby" si udělá vykřičník, že tohle tedy vůbec nedomyslel a pro případné opakování to bude potřeba dopilovat.
Ve skutečnosti samozřejmě není nepatřičný jen úvod a závěr, kterými Hrbinka svoje nebiblické čtení zarámovala, ale už sám fakt, že se v rámci "bohoslužby" předčítá z katechismu. Při bližším pohledu na strukturu scénáře modelovaného víceméně podle bohoslužby slova je zřejmé, že tu "čtení z katechismu" nestojí jako druhé čtení (vedle čtení prvního, biblického), ale jako součást bloku nahrazujícího kázání. Aby se náhodou nějaký laik nedopustil (ó hrůzo) laického kázání, máme (jakési neautoritativní aktualisace biblického textu dosáhnout alespoň tím, že budeme) "o přečteném Božím slově mluvit" a pak si přečteme článek z katechismu.
"Může začít chválou a díkem (za dar života, za dar spásy, naděje, věčného života…); v modlitbě přímluv můžeme vzpomenout na zemřelé."
Formulování modliteb nepatří k oblíbeným činnostem pana Drabaře, a tak, když zjistí, že přímluvy v oficiu za zemřelé v breviáři (v ranních chválách i nešporách) jsou (narozdíl od přímluv pro mnoho jiných příležitostí) opravdu čisté přímluvy bez špetky chvály a díků, ochotně svolí, aby se této části "bohoslužby" ujala paní Drabařová a dala průchod své potřebě spontánního modlení.
A pak už se jenom připojí "Modlitba Otče náš" a je čas "modlitbu ... zakončit zpěvem vhodné písně (např. Blíž k tobě, Bože můj)."
"Modlitba za zemřelé na hřbitově" se odloží na pozdní večerní hodinu, až už tam nikdo nebude, protože Hrbík někde na půdě vyhrabal Hejčlovy Modlitby za v Pánu zesnulé a vymínil si, že tam podle nich povede alespoň kousek "Modliteb při návštěvě hřbitova", a i když modlení sto let starou češtinou není nikdy dost, není potřeba bavit tím celou obec, že.
(Kolik dní odpustků byste dokázali za hodinu pilného střílení nastřílet střelnými modlitbami odpustkovými, kdyby počitatelné odpustky byly dosud v platnosti?)
To bylo určitě až _po_ bohoslužbě ("bohoslužbě").
No a napřed jsem se trochu styděl, protože jsem se v panu Drabařovi částečně poznal, ale pak jsem se nechal vyhecovat Dromedárovou poslední větou z minulého článku o "domácích bohoslužbách" a přidávám náš domácí pohled na věc. Snažíme se formovat liturgické cítění naší Hrbinky a Hrbíka, kteří mají teprv pod pět let.
Tak snad z toho žádného liturgofila neklepne...
https://honzapilar.signaly.cz/2011/koronka-k-bozimu-milosrdenstvi-a-jine-domaci-poboznosti
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.