Temná stránka odvržiště

Vždycky jednou za pár let mi přijde na mysl, že bych se měl naučit ten nudně pravidelný jazyk, co je v katolické církvi jako jediný umělý jazyk na světě (byť omezeně) povýšen ke cti jazyka liturgického. Vždycky tu myšlenku vzápětí odvane prudký vítr jiných, ještě mnohem více vzrušujících nápadů, ale posledně přišla akorát v příhodnou dobu, kdy jsem se chystal na návštěvu k rodičům, a tak jsem se jal hledat ve své dětské knihovně.

Tedy hledat - ve skutečnosti jsem šel najisto. Úplně přesně jsem věděl, kde ta knížka je. O každé knížce tam vím, kde přesně je. I o téhle, která tam přibyla jako jedna z posledních. Šedá (nebo možná bílá stářím zašedlá) měkká vazba s velkou modrou pěticípou hvězdou na předních deskách, stránky zohavené mnohým nevzhledným a na druhou stranu listu se propíjejícím podtrháváním (nesnáším čmárání do knížek, zejména pak trvalé a neúhledné). Musí být přesně tady: pro nedostatek místa nesystematicky zařazená v polici pohádek a jiných knížek, které moje mladší já od druhé třídy výš řadilo do kategorie "pro malý děti". Vedle příručky radioamatérského provozu od Svazarmu.

Obě knížky jsem získal, když se před lety vyřazovaly zbytečnosti z knihovny našeho skautského střediska. Nemyslím, že jsem tehdy nějak zvlášť vážně pomýšlel na to, esperanto se naučit - byla to spíš jakási relikvie. Památka na - mně jen ve velmi hrubých obrysech známou - starší historii střediska, na kterou upomínaly znaky dávno zaniklých oddílů na střediskovém totemu a o níž se občas dala vytáhnout nějaká vzpomínka z dosud žijících pamětníků té generace, co nosila pod kůží letité neuměle vytetované skautské motivy jako symboly vzdoru. Br. Donald, od kterého jsem věděl o zaniklém oddílu oldskautů, který se mj. právě pěstování esperanta věnoval (číslo a exoticky znějící název oddílu jsem dávno zapomněl), byl v době redukce střediskové knihovny už několik let po smrti, a ta počmáraná knížka zřejmě bývala součástí jeho světa.

Nebyla tam. Že bych si pamatoval špatně? Že by z police vypadla? Někdo se tu (za ta léta, co rodiče navštěvuji spíš zřídka a do své dětské knihovny prakticky nechodím) hrabal? ...

A tu se z temných zákrut paměti začala vynořovat neblahá vzpomínka.