Předdušičková

Vystoupil jsem na malém nádraží. Moje naděje na zbytky denního světla (v 18:30) se ukázaly být úplně liché, a tak jsem svižně prošel osvětlenými ulicemi a ponořil se do tmy. Na lavičce u hřbitova se zrovna mluvilo o smrti a z hrobů do noci teple svítila červená a žlutá světýlka.

Bloudění na kraji polí jsem si naštěstí odbyl už minulý týden a za světla, takže jsem se dal správnou cestou podél meze (a ne tou, která po strmém stoupání ústí do pole), ale až teď potmě jsem plně pocítil, jak je rozbitá. (Možná "rozbitá" není pro polní cestu správné slovo. Prostě je nezpevněná a nerovná, což chůzi za tmy činí nejistou a nepohodlnou.) Když jsem zdolal mírné stoupání, dosti nízko nade mnou přeletěl nějaký větší dravý pták - podle siluety možná sova. Po chvíli z opačného směru zas - a ještě jednou - a sledoval mě takhle až na dohled k cíli mé cesty.

Stejně jako když jsem se nořil do tmy, i teď, když jsem se z ní vynořoval, jsem zaslechl útržek rozhovoru - o nějaké Němce. Pohled na hodinky ukázal, že s turistickou rychlostí 4 km/h na té polní cestě napříště v noci počítat nemohu.

Vyřídil jsem všechny náležitosti kolem nájemní smlouvy, dostal klíče, v domě podle svého zvyku uložil jeden ze zásoby breviářů (ne že by tam do nastěhování k něčemu byl - je to spíš taková značka "tady je dromedarovo") a kytaru (tu, na kterou nikdy nešlo kloudně hrát, ale už potřetí ji stěhuji s sebou, s dobrým předsevzetím, že jí jednou opravdu nechám vyměnit pražce a narovnat krk, i když cena opravy nejspíš výrazně přesáhne reálnou hodnotu celého nástroje po ní) - tu proto, že mám dvě kytary, ale jenom jeden futrál, a také mi nepřijde úplně bezpečné strunné nástroje v měkkém futrálu stěhovat stěhovací dodávkou spolu s celou domácností. Nakonec jsem zhasnul, poprvé zamknul svůj nový byt a vydal se stejnou polní cestou zpátky. V dálce na jedné straně svítilo rodné Kladno, na druhé (s částí předků spojené) Kralupy, rodný kraj voněl vůní, jakou jsem posledních šest let skoro neznal, a blížily se Dušičky.

(Článek jsem napsal před rokem, krátce před stěhováním z Českých Budějovic do Holubic, ale z nějakého důvodu už jsem ho nedokončil a nevydal, tak ho pouštím do světa teď, kdy už se zase kvapem krátí moje dny v Holubicích.)