Metabolity ducha korábu pouště

Velké a slavné putování, aneb, moje letošní dovolená

3. 9. 2020 23:47
Rubrika: O mně

(Když nás Adalberto v poslední době zásobuje svými itineráři, musím se také pochlubit.)

Pokud mě paměť nešálí, poslední dovolenou ve víceméně-obvyklém smyslu toho slova jsem měl na přelomu srpna a září 2013. To jsem podnikl onu pouť z Prahy na Velehrad, o které od té doby při všech nevhodných příležitostech vyprávím, protože jinak nemám o čem. Následujícího léta jsem, jak známo, složil dosud nesložené magisterské státnice a vzápětí byl vyražen ze školy po vypršení limitu na odevzdání diplomové práce. Protože jsem se svým osudem následně naložil, jak jsem naložil, příštích pět let mi víceméně permanentně ujížděl vlak buďto ve studiu, nebo v práci, nejčastěji ovšem v obojím, volno zpravidla padlo za oběť studiu, přednášek prosté letní měsíce zase práci, a na nějaké dovolenkování jsem neměl pomyšlení. (V létě 2017, kdy jsem měl za sebou rok ne zcela dobrovolné studijní pauzy, jsem pro změnu začínal v novém zaměstnání.)

Tomu však loňské státnice učinily toužebně vyhlížený konec, a já jsem si předsevzal, že letos zase dám po letech pohorkám okusit prach a kamení neznámých cest a krosně nést náklad těžší a vznešenější, než je každotýdenní sobotní nákup. Protože jsem plánovat začal až poměrně pozdě (a protože tělesná ochablost a zchátralost, kterou jsem dosti silně pociťoval už před sedmi lety cestou na Velehrad, mezitím nemálo postoupila), rozhodl jsem se pro putování skromného rozsahu: o Nanebevzetí Panny Marie (letos sobota) dojedu do Českých Budějovic, někde kus za městem přenocuji, v neděli, stejně jako v předchozích dvou letech, po své obvyklé trase (sorry, nevzpomněl jsem si, kde je to místo, kde, bez ohledu na to, kolikrát jsem tudy v obou směrech šel, vždycky zabloudím, ani kde je torzo suchého památného stromu s obrázkem "zlatokorunských mnichů" ve františkánských hábitech) dojdu do Zlaté Koruny, zúčastním se poutní mše, a pak půjdu pěkně pomalu, s oklikami a zacházkami kam se mi zachce, do Vyššího Brodu, tak, abych tam dorazil až na svátek sv. Bernarda (čtvrtek). Po nešporách pak sednu na vlak a pojedu zpátky do Budějovic, pak do Prahy a domů.

Kde byla chyba? Samozřejmě v tom, že jsem si volno udělal na kalendářní týden a start naplánoval hned na sobotu, jako bych nevěděl, že dromedar je zvíře nade vše milující blažené nic-kloudného-nedělání, a má-li vykonat něco dromedáří přirozenosti do jisté míry protivného, např. strávit podstatnou část (krátké) dovolené na (ještě kratší, ale vícedenní) cestě, musí si předem dopřát spravedlivou porci onoho vytouženého nicnedělání. A tak, když otec řekl, že by se mu pracovní návštěva dvojice synovských rukou hodila v sobotu čtrnáctého, nijak jsem neprotestoval, že tou dobou už budu sedět ve vlaku na jih, a plány jsem celkem rád přehodnotil. Rozumí se samo sebou, že po pracovní sobotě u rodičů jsem ani v neděli nikam odjíždět nepospíchal, čímž zároveň padl první z důležitých cílů plánované cesty. A protože doma bylo moc pěkně a v lese od toho nemilého zážitku s prasaty dvě noci před Velehradem beztak nespím tak dobře jako dříve, změnil jsem plán: jihočeské cisterciácké kláštery a svátky cisterciáckému srdci milé pro letošek úplně vynechám, a podniknu místo toho jen pár jednodenních výletů po těch železničních tratích, co začínají v Kralupech a ještě nikdy jsem po nich nejel.

Už vůbec nevím, co jsem dělal - snad ze všeho nejspíš jsem něco programoval a dalo by se o tom dočíst na Githubu - každopádně dny letěly, mně se stále nikam nechtělo a stále jsem měl něco zajímavějšího na práci, až tu byl čtvrtek, kdy jsem chtěl přeci podniknout alespoň jeden výlet vlakem do Velvar (o tom, jak jsem byl poprvé a zatím naposled ve Velvarech, třeba někdy příště) a zpátky pak jít do Kralup pěšky kolem té bývalé poustevny. Jenže ten čtvrtek bylo takové horko, že by to zabilo i velblouda, a já jsem zrovna pracoval na něčem krásném a bylo by přeci škoda konce té práce se nedožít a bídně zdechnout kdesi na cestě z Velvar. A už si i vzpomínám, co jsem to měl na práci: pročítal jsem archiv věstníku Notitiae, abych si opatřil vyčerpávající přehled o vývoji pokoncilního liturgického zákonodárství ohledně liturgického kalendáře, a krom toho jsem kladl základy softwarové knihovně, co možná jednou bude umět pokoncilní liturgický kalendář pro každý rok spočítat přesně podle pravidel a svátků v tom kterém období zrovna platných. Uznejte, že od toho by se vám taky nikam odcházet nechtělo.

No a tak se stalo, že jsem dovolenou celou proseděl doma a vůbec mi to nevadilo, protože "sedět ve vlastním domečku (i v domečku toliko pronajatém - pozn. drom.) je, jak každý ví, tuze pěkná věc." Akorát teď nemám čím trumfnout Adalbertovy itineráře - a vyprávět můžu zase jen o té sedm let staré pouti na Velehrad, co už dávno nikoho nezajímá.

Zobrazeno 694×

Komentáře

Šmoulice

Zajímá mě ten zážitek s prasaty.

bailamos

<img://www.rouming.cz/upload/veprovy_narez.jpg>

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio