Metabolity ducha korábu pouště

Suvenýr z nouze

13. 9. 2020 1:43
Rubrika: O mně | Štítky: pouť , Velehrad

Když jsem některou neděli v první půlce září 2013 po necelých dvou týdnech putování dorazil na Velehrad, měl jsem jenom tři starosti: prolézt a obhlédnout základní pamětihodnosti, zúčastnit se (jedné libovolné) mše a - věc samozřejmě daleko nejdůležitější: nakoupit suvenýry.

Tady mám trochu černého svědomí, neboť jsem oproti původním plánům dorazil až v neděli, a jistě by bylo "dignum et iustum" i obchodníkům s devocionáliemi na poutních místech dopřát nedělní klid od služebných prací a tudíž se (bez ohledu na to, jestli mají bezbožně otevřeno) nakupování u nich zdržet. Proti tomu však jest, že je nepamětným zvykem (i ve sváteční den) na poutních místech devocionálie prodávat a kupovat, a že k dobrým mravům patří příbuzným a známým z pouti něco malého přivézt.

Bylo už po hlavní poutní sezóně a kýžený sortiment nabízelo jen místní karmelitánské knihkupectví, i šel jsem tam. Podle plánu jsem si koupil samostatné vydání Bognerova překladu žalmů (přestože původní romantický plán, jak poslední noc pouti strávím sedě na schodech basiliky a modle se po způsobu některých dávných mnišských ultras celý žaltář, byl samozřejmě už passé). Poprosil jsem, jestli můžu do knížky dostat místní turistické razítko, službu konající prodavačka mi ho se slovy "sám si peru, sám si vařím" podala, ať si knížku zhyzdím raději vlastnoručně, já jsem se se slovy "však ano - já si sám peru i vařím" obsloužil a pomyslel jsem si, že ohledně toho praní asi moc dobrý dojem nezanechám. Rozpočítané jsem měl jedno triko na tři dny a poslední příležitost k vykoupání jsem našel, neklame-li mě paměť, v tůni kus za Trenckovou roklí před Tišnovem, čili smrdutě dávno.

Žaltář bychom měli - teď ještě to hlavní: obrázky! Prošel jsem kompletní sortiment (ne právě bohatý nebo rozmanitý), s nelibostí zjistil, že pod jménem mého křestního patrona prodávají sv. Rocha, a nedostatek reklamoval, ale co horšího: "ať dělám co dělám, nemůžu najít sv. Cyrila a Metoděje!" Neměli. Vůbec. Nic. Tedy kromě velkých "ikon" (tištěná reprodukce lepená na dřevotřísce), o které jsem nestál, byly drahé, a beztak se mi ani dost málo nelíbily. Že prý je prodejna součástí distribuční sítě KNA, má, co se z centrály zaveze, centrála na specifika prodejny na poutním místě mnoho nehledí a doplňovat sortiment odjinud nepřichází v úvahu. Nechtěl bych prodávat v takové prodejně.

Ale potřeboval jsem v ní nakoupit. Obrázky. Protože jinde nebylo kde. Co teď?

Na Velehradě (kam jsem ne tak docela náhodou šel mj. přes Žďár nad Sázavou a Tišnov) býval až do josefinské reformy klášter cisterciáků, řádu to dromedářímu srdci ze známých důvodů zvláště milého. "Tak sv. Bernarda. Ale jak se dívám, vy ani toho nemáte!" Neměli. Přišel čas totální improvisace. "Cisterciáci jsou (resp. původně se zakládali jako) v podstatě fundamentalističtí benediktini, tak si vezmu tady tenhle nevkusný obrázek sv. Benedikta. Desetkrát." Benediktini, nakolik jsem je znal, pro mě v rámci katolické palety zasvěceného života vždycky byli ztělesněním nemastnosti a neslanosti.

V antifonáři mám čtyři záložky, sv. Benedikt občas (zejm. o nešporách sobot během roku) supluje pátou
Zobrazeno 954×

Komentáře

Ancis

Přesně tak, onehdá jsem jakémusi kamarádovi vysvětlovala tyhle obrázky stylem, že jsou to prostě různí svatí, že si tím lidi zakládají ve zpěvníku, načež se zatvářil chápavě, že "aha, to jsou prostě takový křestanský hokejový kartičky"...

dromedar

Hokejový kartičky jsou/byly nuda. Myslel jsem spíš na něco typu "medžiky" (https://en.wikipedia.org/wiki/Magic:_The_Gathering).
(Nikdo, kdo hrál https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_Potter_Trading_Card_Game , tu asi není, co?)

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio