Metabolity ducha korábu pouště

O domečku a Vilémovi Oranžském

30. 7. 2020 1:06
Rubrika: O mně | Štítky: jazyky

U rodičů na zahradě stojí odedávna, vedle jiných věcí (často příbuzného druhu), i ne-úplně-malá hromada starého stavebního dřeva, pečlivě přikrytá, aby do ní nepršelo. "Před dávnými lety" ta hromada byla ještě větší, my naproti tomu menší, moje sestra (o dva roky mladší, tehdy asi ještě předškolního věku) přišla na to, že je v hromadě velká dutina, do které se dá vlézt, navíc je tam schovaný špalek, co na něm táta někdy štípával dříví na zátop (stoleček!), a když jsem se na její nový domeček přišel podívat, ukázalo se, že je tam ještě i kus místa pro mě. (Zda jsem tehdy byl vítaný spoluobyvatel, nebo spíš trpěný vetřelec, příp. uzurpátor a okupant, na to je třeba ptát se jinde.)

Vybavení domečku tvořily nejprve prázdné hlemýždí ulity, kameninové střepy a jiné zahradní poklady. Když jsme pak jednou nějak přišli ke starému plyšovému medvědovi, kterému máma zakázala vstup do domu ("to bude plné molů!"), stal se "domeček" v hromadě dřeva jeho útočištěm. A víceméně zároveň se "zahradním medvědem" se tam nastěhovala taky stará, špinavá a oplesnivělá "zahradní knížka". Nepamatuji si, jak jsem k ní přišel, ani jestli rodiče věděli, že ji mám (spíš ne, protože jinak by se zbláznili, že si hraju se starou plesnivou knížkou). Každopádně jsem ji získal nějakou náhodou - možná jsem ji někde našel, možná zachránil z věcí na vyhození - nebyla to knížka, o kterou bych jmenovitě stál. Ostatně to nebyla knížka pro děti, ale pro dospělé.

Měl jsem ji schovanou mezi prkny a když jsme v "domečku" seděli se sestrou a s medvědem (třeba protože se dalo do deště - a kdo by chodil domů, když má na zahradě vlastní domeček?), nebo když jsem tam s medvědem seděl sám (na nic moc jiného než na sezení tam místo nebylo, ale sedět ve vlastním domečku je, jak každý ví, tuze pěkná věc), snažil jsem se ji číst. V zásadě to šlo - byla psaná česky a prózou - ale tomu, co se v ní psalo, jsem rozuměl jen velmi málo. Věděl jsem, že pojednává o historii, ale neměl jsem (druhá nebo třetí třída, děcko nikterak zázračné) absolutně žádný širší rámec, do kterého bych si líčené události zasadil. Tak mi z ní v paměti utkvělo jenom jedno častěji zmiňované, tehdy exoticky znějící jméno: Vilém Oranžský.

 

O mnoho let později jsem se cvičil v německé četbě tím nemožným způsobem, že jsem četl vybranou knížku (vždy nějakou velmi útlou, aby se po nedělních odpoledních nečetla moc dlouho) víceméně tak, jak jsme byli ve škole cvičeni v překládání textů z latiny: každé neznámé slovo jsem hledal ve slovníku a vypisoval (a zastoupení neznámých slov v textech bylo tehdy drtivé); u složitějších větných konstrukcí jsem trčel dlouhé minuty, v (nejednou marné) snaze je rozklíčovat. Netřeba říkat, že to byla hrozná otrava, protože pracně vytěžený smysl textu byl zpravidla naprosto nepřiměřený vynaloženému úsilí. Hodinu týdně se to dalo vydržet - a naprosto jsem neměl chuť věnovat německé četbě ani o čtvrthodinu víc. (Nebýt téhle knížky a toho, že naznačeným způsobem bych ji do konce akademického roku nebyl s to dočíst, možná bych stejně nesmyslně četl cizojazyčnou literaturu dodnes.)

Po škole jsem nastoupil do jedné firmy, žijící převážně z výroby firemních webů, a mezi jinými podřadnými pracemi jsem nemálo času strávil ručním plněním dodaného textového obsahu, často přeloženého do tří nebo více různých jazyků. Maďarštině, turečtině a čínštině jsem samozřejmě nerozuměl ani trochu, mohl jsem se orientovat jen podle struktury dodaného souboru a doufat, že web nakonec ještě někdo jazyka znalý zkontroluje, ale germánské, románské a slovanské jazyky, které jsem se nikdy neučil, byly vesměs docela dobře srozumitelné díky podobnosti s jazyky známými. A já jsem si vzpomněl na plesnivou knížku o Vilémovi Oranžském, na to, že rodné řeči (resp. některým jejím vrstvám) jsem jako dítě také rozuměl mizerně, ale nebylo mi to tenkrát překážkou ve čtení, a předsevzal jsem si napříště přistupovat k cizím jazykovým světům s dětskou dávkou "epistemické drzosti" a více neuhýbat před žádným jazykem jen proto, že jsem se ho nikdy neučil.

Teď by měl následovat happyend o tom, jakou spoustou jazyků se domluvím a jakou ještě větší spoustu ovládám pasivně, ale následovat samozřejmě nebude. Anglicky i německy už mluvím spíš jen lámaně a s mnohým lapáním po chybějící aktivní slovní zásobě, a žádný nový jazyk jsem si od maturity aktivně neosvojil. Ohledně čtení také není čím se chlubit, neboť, všem řečem o Vilémovi Oranžském navzdory, víceméně zůstalo u předsevzetí. Nicméně po jednom nedávném větším mravním selhání přijímám tipy na ruské filmy - a tímto se omlouvám rusky mluvícím spolucestujícím v hromadné dopravě, že nedbám slušného vychování, bedlivě poslouchám jejich rozhovory a raduji se, kdykoli zachytím nějaké slovíčko známé díky tomu, že ho často trousili Daša, Gríško, Mucha nebo Aljona.

Zobrazeno 2079×

Komentáře

dromedar

"Doufám, že moje přesvědčení, že PM Montserratská v boční lodi opatského kostela je tatáž socha, co se tak elegantně snesla z výšin při onom dobře známém vybombardování, je správné."

Správné nebylo, PM Montserratská v "beuronském" období už byla na bočním oltáři, tak jako dnes. Ve výklenku na štítu byla jiná socha - viz na fotce za věžičkou "Kosmíka" https://opatstvi-emauzy.cz/wp-content/uploads/2020/10/Emauzy_01.jpg Kdepak socha "PM od šťastného přistání" asi dnes je?

dromedar

Buďto jsem (už nevím, kde přesně) četl špatně, nebo socha spadla až nějakou dobu po vybombardování - tady je zřetelně vidět, jak stále stojí ve svém výklenku
https://opatstvi-emauzy.cz/wp-content/uploads/2020/11/kostel-od-SZ-NPU.jpg

Zobrazit 56 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio