... rač nám požehnání dáti.
Není tajné, že můj vztah k lidové zbožnosti, včetně té mariánské, je převážně vlažný, místy vysloveně nepřátelský, a některým jejím formám se odedávna vyhýbám z dálky. Jako by mě nikdy nenapadlo např. recitovat v rámci růžence tkzv. fatimský dodatek (modlí-li se dromedar sám, plynule pokračuje bez dodatku, modlí-li se dromedar s jinak smýšlejícím houfcem, dá si těch pár chvil oraz), tak bych nevypustil z úst "S božským dítkem máti".
Co je to vlastně zač? Někdo snad na základě obvyklého způsobu provedení řekne, že je to "mariánský kříž" (totiž zbožná průpovídka znamení kříže doprovázející), a jeho útěchou může být, že i já jsem tenhle omyl ještě nedávno sdílel.
Správné odpovědi nás přiblíží postřeh, že znamením kříže se modlitby začínají, ale "S božským dítkem máti" má místo zásadně na konci mariánských modliteb a pobožností, nikdy ne na jejich začátku. A již netřeba hledat dál, všechno do sebe zapadá: závěr rituálního celku, krátká modlitba doprovázená znamením kříže - požehnání. Zde ovšem ne ve formě autoritativní, požehnání předříkávajícím udělovaného, ale neautoritativní, požehnání vyprošující. To dobře odpovídá potřebám lidové zbožnosti, protože autoritativní požehnání jsou vesměs vyhrazena nositelům svátostného kněžství (reklama: uvědomělý laik zná výjimky a je vybaven příslušnou knížkou), zatímco pro lidovou zbožnost je charakteristické, že vychází zdola a na hierarchii není existenčně závislá.
Chovám naději, že alespoň někdo bude překvapen stejně jako já, když jsem zjistil, že toto požehnání, mně do té doby známé výhradně jako prvek mariánských pobožností a všelikého "modlení", zkrátka prvek povýtce paraliturgický (čemuž se zdá dobře odpovídat i lidová forma jazykově roztomilého a obsahem nepříliš hlubokomyslného dvouverší), je ve skutečnosti původu liturgického, a aby na tom nebylo dosti, nacházíme ho v liturgické knize autorovi těchto řádků snad až příliš milé - v breviáři.
V pokoncilním samozřejmě už ne - tam požehnání zůstávají jen na konci velkých hodinek a v neautoritativní formě je tam jen jedno dobře známé znění ("Dej nám, Bože, své požehnání, ..."), na které tu už před časem přišla řeč. Ale kdo někdy byl hostem třeba v Novém Dvoře a účastnil se matutina, určitě si vzpomene na rituálně silným způsobem ztvárněná čtení. V každém nokturnu po dozpívání posledního žalmu lektor vyjde ze svého místa v chóru, pomalu projde tichým a ztemnělým prostorem k pulpitu uprostřed, tam se hluboko skloní a řekne "Otče, prosím o požehnání." Ta prosba směřuje k otci zcela pozemskému, k představenému komunity, který pomalu, hlasitě a s hlubokou vážností pronese požehnání (třeba "Ať všemohoucí Bůh nám žehná, / kéž nám žehná." nebo "Kéž všemohoucí Bůh nám žehná a nás chrání, / Otec i Syn i Duch svatý."), chór odpoví "Amen", všichni se posadí a lektor začne číst. Přestože je to jeden z vysoce autoritativních momentů (jako všechny - nemnohé - sólové vstupy představeného v oficiu), požehnání před čteními matutina má vždy neautoritativní formu požehnání vyprošovaného, nikoli udělovaného. Zatímco dnes se s ním setkáváme jen u mnichů (a pravděpodobně ne u všech, neboť mnišské oficium je od liturgické reformy normováno jen velmi povšechně a liší se i dům od domu), před liturgickou reformou bylo standardním prvkem jak Římského breviáře, tak všech breviářů řádových a místních.
Je třeba říci, že roztomilá literární forma "S božským dítkem máti" nejde na vrub "polidovění" původně vážného a závažného liturgického textu, ale velice dobře reprodukuje obsah i literární kvality předlohy:
Nos cum prole pia / benedicat Virgo Maria.
I ostatní požehnání před čteními jsou větším dílem podobná - literárně ne právě vybroušená a obsahem často ne právě hluboká - rýmovaná dvouverší, přičemž i kvalita rýmu je rozkolísaná. (Zlému jazyku ze Signálů se chce říci "jako když VVRH básní." Ovšem už za chvíli se bude moci říkat i "jako když dromedar básní.")
Níže nabízím vybrané ukázky s pokusem o vlastní veršotepecký převod do češtiny. Kdo by stál o seriosnější český překlad, dbající smyslu více než formy, nebo o úplnější přehled požehnání a jejich překladů, viz Bárta J.: "Žaltář Římského breviáře", Praha: Vyšehrad 1947.
Nejprve dokončeme řadu tří požehnání k lekcím sobotní památky Panny Marie ("Nos cum prole pia" v této řadě figuruje na prvním místě): | |
Ipsa Virgo virginum intercedat pro nobis ad Dominum. | Sama Panna panen ať za nás prosí před Pánem. |
Per Virginem matrem concedat nobis Dominus salutem et pacem. | Skrz Bohorodičku panenskou dejž nám Pán pokoj a spásu svou. |
A když máme po Svatém Duchu (třetí požehnání z prvního a druhého nokturnu dní, kdy se oficium slaví s devíti lekcemi): | |
Spiritus Sancti gratia illuminet sensus et corda nostra. | Tvá milost, ó Svatý Duše, osvítiž smysly i srdce naše. |
Ignem sui amoris accendat Deus in cordibus nostris. | Lásky své plamen ať Bůh rozžehne v srdcích našich, amen. |
A konečně jedno, které jste možná občas někde zaslechli při mši polohlasně od ambonu (pro oficiální české znění viz mešní řád): | |
Per evangelica dicta deleantur nostra delicta. | Skrz evangelijní čtení ať jsou zahlazena naše (z)hřešení. |
Kdyby snad požehnání v Římském breviáři (z nichž zde podán jen malý výběr!) někomu byla málo, (nejen) v předtridentském breviáři pražském jich najde víc, včetně více sestav pro speciální příležitosti. Ovšem ani to někomu nestačilo a do odkazovaného výtisku si rukou připsal mnohá další.
U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.
@Pavel_Jan díky, čtenáře prosím o odevzdání hlasu v anketě https://www.signaly.cz/dromedar/prispevek/802301
Jinak varianta "S božským dítkem" mi přijde jako o něco těsnější překlad latinského originálu - proles (-is, f) je, stejně jako "dítko" a narozdíl od "syna", potomek bez určení pohlaví. Navíc to latinské požehnání mluví o Jezulátku jako synu Marie, ne jako o Synu Otce. (Adjektivum "božský/é" v latinské předloze není.)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.