Mé sbohem mentolovým cigaretám

Když čtu, že od středy už si mentolové cigarety nekoupíme, posílám jim na rozloučenou příběh - o hříchu spáchaném tak dávno, že už si ani nepamatuji, zda jsem ho tenkrát vyznal ve svátosti smíření.

Spolužák, který byl členem konkurenční Ligy lesní moudrosti, mezi jinými protiskautskými replikami rád trousil tu, že "skaut nekouří, nepije, ale je hrozně na***nej, když mu spadne vajgl do piva" - a já jsem proti tomu nemohl říct ani popel, protože naše oficiální skautská doktrína opravdu razila úplnou abstinenci od alkoholu i tabáku, ale drtivá většina dospělých vedoucích tuto doktrínu (celkem předpokládatelně) ani v soukromém životě, ani na skautských táborech neuplatňovala, a v řadách dospívajících skautů a skautek to bylo velmi podobné (snad jen s tím rozdílem, že jim, v závislosti na vedení toho kterého tábora, zpravidla bylo upíráno právo opojné nápoje a/nebo kuřivo si opatřovat, skladovat a otevřeně konzumovat). Já pak jsem byl jeden z mála těch, co oficiální skautskou doktrínu o abstinenci od alkoholu i tabáku brali smrtelně vážně, před vajglem padajícím do piva tudíž byli v úplném bezpečí a na "mravně pokleslý" zbytek hleděli poněkud spatra své domnělé mravní vyspělosti.

A zase přišlo léto a s ním tábor - jeden z těch roků, kdy táborové kuchyni vládl Ú., o několik let mladší než já, tehdy ještě neplnoletý (popravdě si nejsem úplně jist ani tím, jestli v té době měl hotovou alespoň základku), ale už dávno vyhlášený kuchař, na svoje umění a významný úřad náležitě pyšný. Mě Ú. odjakživa dost štval (dílem mně protivným založením, dílem zcela schválně) a bylo mu dáno strpět ode mě nejeden drobný naschvál, který pak při vhodné příležitosti došel zasloužené odplaty, a v tomto duchu se naše vztahy nesly snad celou dobu, co jsme spolu měli co do činění.

Jednoho dne na mě padla nákupní služba a měl jsem jet sám na kole pro menší nákup do blízké vesnice. Když jsem sbíral seznam požadavků, náš udatný kuchař mě prosil, abych mu z civilisace přivezl krabičku cigaret (které kouřil zcela nepokrytě, z titulu "dospěláckého" úřadu, který na táboře zastával). -- A to zrovna! Já že bych na Jednom Hrbu (TM) vozil do skautského tábora cigarety, a navíc pro našeho neplnoletého pana kuchaře? Ani mě nehne! Na tom naprosto nemám v úmyslu spolupracovat. Tady máš kolo, rač na něj naložit svůj špek a pro novou dávku dehtu na svoje plíce si dojeď sám!

Ú. byl herec, rozehrál všechen svůj ukecávací um a dohadovali jsme se dlouho, ale u mě (nepřekvapivě) nepochodil. Když už jsem se chystal k odjezdu a kuchař byl zpátky u plotny, do věci se vložil jeden ze starších vedoucích, kterého jsem si opravdu vážil, a poprosil mě, abych Ú. onu spornou krabičku kuřiva přeci koupil, protože je v zájmu celého tábora, aby kuřák U. nebyl bez cigaret, a aktuální povinnosti v kuchyni mu nedovolují do obchodu jet, aniž by tím ohrozil hladký průběh táborového stravování. Zatímco odmítnout sebeúpěnlivější prosby Ú. mi žádný problém nedělalo, tuhle jsem stejně tvrdě odmítnou nedokázal, a tak jsem přivolil projednou slevit ze svých zásad a opovrhovanou drogu neplnoletému uživateli přeci obstarat. Naštvaně jsem z kopce šlápl do pedálů a ujížděl ke vsi.

"... a jedny cigarety, [značku-už-si-nepamatuju]." "Jaký?" "Vím já, co náš kuchař kouří? Víc mi neřekl. Jaký máte?" "Červený, modrý, mentolový." A já jsem se ďábelsky zasmál. "Tak prosím jedny mentolový."

Tu se do rozhovoru vložili chlapi ze vsi, čekající ve frontě za mnou, a jeden přes druhého mě prosili, abych ("jestli se teda nechcete s tím kuchařem líbat") takovou surovost nepáchal, protože mentolový určitě žádný normální kuřák nechce. Pohnut tímto mocným projevem kuřácké solidarity, nakonec jsem od svého zlomyslného záměru upustil. Jestli jsem pak přivezl červený nebo modrý, to už si ovšem nejspíš nepamatuje ani ten, co je pak spokojeně obrátil ve smrdutý dým.