Buďte silní a předávejte víru

DOTISK bestselleru!

YOUCAT pro děti

Katolický katechismus pro děti a rodiče. Přehledný souhrn nauky o víře a morálce katolické církve přizpůsobený malým dětem.

Neúnavně se ptejte a mluvte spolu o své víře! Nemlčte, až na vás děti začnou dotírat svými otázkami, ale buďte silní a předávejte víru, stejně jako jste ji přijali vy od svých rodičů. Staňte se živým poutem, které z pokolení na pokolení umožňuje, aby bylo evangelium stále přítomné v našich rodinách, společenstvích i v církvi.

To je citace z nedávného e-mailového newsletteru Karmelitánského nakladatelství, potažmo z produktové stránky onoho bestselleru. Dlužno dodat, že jsem si až při druhém nebo třetím čtení všiml, že nejde o reklamní text KNA, ale o citát aktuálního nejvyššího pontifika.

"... buďte silní a předávejte víru, stejně jako jste ji přijali vy od svých rodičů." Ten apel zní nabubřele, ale vlastně nevyzývá k ničemu extra. Jako dítko katolických rodičů a vnouče samých katolických prarodičů mám snad docela dobrou představu, jak se takové "jako jste ji přijali od svých rodičů" dělá:

Když dítko začíná být toho schopné, postupně ho naučíme, že kříž (typicky k modlitbě před jídlem) se dělá touhle ručičkou a ne jinou, a sestává z přesně dané sekvence pohybů (aby se dítko západního obřadu nedejbože nekřižovalo jako byzantinec); zhruba v témže věku mezi světské říkánky zařadíme také "Andělíčku mujstrážníčku", příp. mezi světské zpívánky "Anděle Boží, strážce můj". Postupem času přidáme nejzákladnější modlitby delší-nerýmované (rozumí se jenom Otčenáš a Zdrávas), naučíme dítko účastnit se běžného rodinného modlení (před jídlem, před spaním), resp. (je-li to první dítko) dost možná teprve s jeho příchodem takové rodinné modlení zavedeme, nebo modlení dosavadní zjednodušíme/zinfantilníme. V neděli a zasvěcený svátek dítko cvičíme ve způsobném nudění se na bohoslužbách.

"Když jsem byla holka, kaplanoval na Kladně P. Bělík a nás děti učil náboženství. To bylo něco! Takové měl veliké mapy, na těch nám všechno ukázal, ..." Když jsem pak já začínal chodit do školy, týž P. Bělík, který kdysi učil náboženství mámu, byl (nově) farářem v blízkém Rozdělově, do jehož sídlišť osud zavál prarodiče z obou stran. Výuku náboženství zahájil i tady, a protože jsem zcela sdílel mámino nadšení pro ty veliké mapy (a prarodiče obětavě zajistili pravidelné páteční vyzvednutí ze školy a hlídání až do začátku hodiny), byl jsem od začátku při tom. Veliké mapy (rozumí se mapy Palestiny a Blízkého východu k biblické dějepravě) měl P. Bělík stále. Měl i velkou školní tabuli, barevné křídy a flanelogram. A učit uměl. První rok výuka probíhala nejdřív přímo v kostele (my děti jsme obsadily první tři lavice levé řady, před ně se postavila tabule), pak, když se ochladilo, v sakristii, a už druhý nebo třetí rok nechal pan farář pro ten účel k faře (malé, přízemní, ze začátku 20. stol.) přistavět novou větší místnost, vybavenou staršími školními lavicemi, která se pro ten účel používá dodnes (a nejspíš tam stále visí i veliké mapy).

"... buďte silní a předávejte víru, stejně jako jste ji přijali vy od svých rodičů." - vlastně žádná velká věda, alespoň tedy za předpokladu, že za humny máte nějakého P. Bělíka a jeho mapy.