Článek o bydlení (místo uklízení)

(Inspirováno článkem "Pěkné bydlení jako celoživotní výzva".)

Svůj vlastní pokoj jsem v rodičovském domě dostal - resp. (bez větších protestů právoplatných majitelů) spíš zabral či obsadil - až někdy v sextě. Místnost v té době (kromě toho, že tam už od nástupu do první třídy stál můj psací stůl) sloužila víceméně jako skladiště všeho možného, především šatstva, a tento charakter se mým záborem zásadněji nezměnil. Pouze jsem si válendu (rovněž odnepaměti tam stojící, kdysi výjimečně užívanou hosty) uvolnil ke spaní a zabral pro svoje potřeby pár příhrad ve skříních. Protože "všeho možného, především šatstva" bylo mnohem víc, než mohl pojmout nábytek (jakkoli čtyři skříně, peřiňák a velká police zabíraly jistě dobrou polovinu nevelkého pokoje), na zemi se vršily hromady, mezi kterými vedla ulička, široká zpravidla právě jen tak, aby se dalo projít ke stolu a do postele.

Já jsem se tím nikdy nijak zvlášť netrápil. Až to léto, kdy mé srdéčko, bez ohledu na to, co jsem právě dělal, poletovalo kdesi daleko na západ od Krušných hor, mě nad stavem mého studentského obydlí pojal hluboký stud. Nevím, jestli opravdu "láska hory přenáší", nicméně silnou zkušenost mám s tím, jak hory (všeho možného, především šatstva) odnesla. Značnou část volného času mezi návratem ze skautského tábora a poslední návštěvou v klášteře jsem se s vervou věnoval úklidu. Rozmanité rodinné šatstvo, do té doby v mém pokoji uskladněné (resp. nahromaděné), jsem průběžně pral, sušil a po přebrání mámou odvážel do kontejnerů na textil. Ani tento velký úklid sice neudělal z mého pokoje místo, které by se dalo ukázat děvčeti ze všedně kulturních poměrů, aniž by toto bylo vystaveno značnému kulturnímu diskomfortu, nicméně zlepšení oproti původnímu stavu bylo obrovské.

Následující rok jsem trávil letní semestr v Erfurtu a poprvé v životě bydlel na koleji. Z úvodního školení, jak na koleji žít, a jak spolu dobře vycházet v rámci jejího národnostně a kulturně hodně pestrého osazenstva, mi v paměti utkvěl slogan "make your flat a home!" - jistě i proto, že jsem se jím neřídil. Pro nějaké dovybavování kolejního obydlí jsem ve svém poměrně napjatém rozpočtu neviděl prostor, a beztak jsem v pokoji 357c na Plauener Weg 8 trávil všehovšudy pět měsíců.

O necelé dva roky později jsem začal pracovat a stěhoval se do svého prvního samostatného bytu. Garsonka v polosuterénu domu na kraji Střešovic, s (normálním velkým) oknem do zahrady, vybavená základním nábytkem. Objektivně žádná velká krása, ale přesto daleko nejhezčí obydlí, jaké jsem do té doby kdy měl. Jsa pevně odhodlán napříště být kulturní starý mládenec, zpočátku jsem každou sobotu vynesl koš, pečlivě zametl a vytřel malinkou vstupní chodbičku a koupelnu, umyl umyvadlo, sprchový kout i záchod. (Koberec v pokoji musel na svou náležitou dávku péče pár měsíců počkat, než jsem se zmohl na vysavač.) Samozřejmě to byla nesmyslná ztráta času a byl bych udělal lépe, kdybych uklízel nanejvýš jednou měsíčně a soboty zpravidla celé věnoval diplomové práci (kéž na jejím hrobě tráva neroste).

Ušlechtilým plánům být kulturní starý mládenec a udržovat své obydlí krásné, čisté a uklizené, učinila přítrž nejprve plíseň, která se po bytě začala rychle rozlézat s ukončením topné sezóny, a kromě toho, že si vynutila rozšíření úklidového programu o údržbu odvlhčovačů a různé více či méně úspěšné snahy o sanaci napadených předmětů, také vyhnala řadu věcí z míst, kde byly hezky uložené. Silně a opakovaně plesnivějící knihy bylo potřeba segregovat od těch zatím nenapadených, spacáky volně pověsit, aby pokud možno větraly, ... Pak jsem po krachu pražského studia začal s dálkovým v Českých Budějovicích, velká část sobot vypadla z kategorie volných dnů, ty přednášek prosté (a ty, kdy přednášky byly, ale já jsem na ně nejel) zpravidla padly za oběť jiným studijním povinnostem, a s pravidelným úklidem (resp. spíš s úklidem vůbec) byl konec.

Po dvou letech jsem se vzdal nadějí, že se problémy s plísní vyřeší, a stěhoval jsem se z vlhkého polosuterénu pryč. Shánění nového obydlí nešlo úplně dobře, a nevybavený podkrovní byt na Břevnově, kde jsem nakonec docela narychlo zakotvil, znamenal masivní propad životní úrovně. Sice jsem původně počítal s tím, že si v dohledné době koupím základní nábytek, ale dlouho jsem na to neměl a později už bylo jasné, že tam dlouho nebudu, a zařizovat byt (ve čtvrtém patře bez výtahu) na pár zbývajících měsíců mi nestálo za to. Tak jsem nakonec dva roky žil bez postele, bez skříně, bez ledničky, ... a téměř bez úklidu, protože první rok jsem o sobotách dojížděl do Budějovic (kam je to z Drinopolu ještě citelně dál než z Dejvické) a o tom druhém hanba mluvit.

Teď sedím v Českých Budějovicích, v bytě, který byl do té doby, než z Prahy v září 2017 přijela dodávka s mým harampádím, opravdu hezký, a když se od obrazovky počítače otočím do místnosti, je zřejmé, že titulem "kulturního starého mládence" se opravdu pyšnit nemohu. Koncem měsíce se budu stěhovat o dům dál a pomalu bych měl začít napravovat tu dvouletou spoušť, co jsem tady ("nemám čas, studuju!") nechal vyrůst. Ale uklízení je otrava, tak jsem o tom raději nejprve napsal článek.