Po rabování

"Říkal jsi, že budeš chtít nějaký knížky - tak jestli je chceš opravdu, pospěš si, protože začátkem srpna si k babičce a dědovi má přijet nějaký člověk speciálně jenom pro náboženskou literaturu."

A já jsem se nemusel zvlášť ptát, abych uhádl, že jestli si nepospíším, knížky svých prarodičů brzy najdu v nabídce svého oblíbeného antikvariátu.

"... představ si, snad až odněkud od Brna!" říkala babička, když mi půjčovala klíče od bytu. "Já vím. Shiori antikvariát, Viničné Šumice." (Hledá papírek s kontaktními údaji.) "No jo! Jak to víš?" "Můžeš ode mě pana Dolejše pozdravovat. I když si mě mezi spoustou zákazníků pamatovat asi spíš nebude." Žádný jiný český antikvariát nemá takový výběr zboží, po němž dromedáři touží, a jen sebevědomě a věci-znale nastřílené ceny mě chrání před tím, abych své staromládenecké obydlí výběrovým starým harampádím z Viničných Šumic zcela naplnil a udusil se prachem a plísní z něj.

A pak už jsem byl sám v prarodičovském bytě, najednou životaprázdném. Jako dítě jsem tu strávil spoustu času - někdy sám, někdy se sestrou, s rodiči, s ostatními vnoučaty. Tady jsem se také učil základy němčiny, později latiny a nakonec francouzštiny. A teď jsem sem přišel - rabovat. Probíral jsem se knihami, naskládanými v některých policích ve dvou i třech řadách za sebou, většinu jsem ukládal zase zpátky. I když jsem měl dobré předsevzetí, že si odvezu jenom to, pro co budu mít upotřebení (svou kořist jsem musel odvézt vlakem z Kladna do Budějovic a brzy ji budu stěhovat zase o dům dál), hromada "knih, které Dolejšovi nenechám," přeci povážlivě rostla, a hodiny běžely. Když jsem přebral poslední polici, ukořistěné sepsal, podle velikosti roztřídil na homogenní hromádky, zabalil do novin a uložil do krosny, byla skoro tma. (Se svou přetěžkou kořistí jsem pak do Budějovic dojel posledním vlakem, který jsem na Hlavním nádraží tak tak doběhl, aniž jsem v tu chvíli věděl, že dobíhám poslední vlak.)

Rukama mi postupně prošel jakýsi průřez dějinami katolické literatury od 40. let dál. Revue "Na hlubinu" a pár soudobých knih, převážně z okruhu jejích přispěvatelů; po Únoru domácí náboženské literatury ve vlastním slova smyslu pomálu, za to dost historických prací a edic starých textů; pár samizdatových překladů (jichž jsem se zmocnil jako dokumentu doby, ač se jejich obsah předběžně zdá být bezcenný), něco málo z východoněmecké produkce. A konečně obnova svobodného katolického tisku od začátku 90. let dál. Mezi tím tu a tam něco málo ještě po předchozích generacích.

Šel jsem původně hlavně po literatuře v užším slova smyslu teologické a po té "funkční" (misálky, zpěvníky, modlitební knížky). Beletrii, tvořící větší část knihovny, jsem víceméně ignoroval. Až jakási knížka bez titulu na hřbetu vyprovokovala mou zvědavost, že jsem ji vytáhl a zalistoval - bylo to něco úplně nezajímavého, snad beletristické zpracování Kolumbovy první plavby "západní cestou do Indie". Ale na předsádce stálo úhledným psacím písmem "Vojtěch Pavlík, Kolinec č. p. XXX." Pradědeček, rolník na malém pošumavském gruntu, bez pořádného vzdělání (nevím, jestli měl vychozenou "měšťanku", víc ale každopádně ne), o vzdělání ale celý život podle svých možností časových a finančních usiloval, a když mohl, četl. (Tak ho přinejmenším líčí rodinné pověsti, ale dochovaná část pozůstalosti se je zdá potvrzovat.) Prosté "ex libris" je snad dokladem toho, že knížky (vzácné, protože s malým hospodářstvím bylo poměrně obtížné přijít k hotovým penězům) v nějaké míře nechával kolovat mezi sousedy. ... Zamáčkl jsem slzu a bezcennou beletrii po zbožném prapředkovi jsem nechal v plen tomu druhému antikváři, co přijde po Dolejšovi. "Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak:" výtisk "Křesťanského kancionálu", t.j. kancionálu Svobodné církve reformované (dnes Církve bratrské), s vyraženým jménem prapraděda - spoluzakladatele jejího kladenského sboru (a předtím pilného spiritisty), jsem si samozřejmě odvezl.

Až babičku a dědu příště uvidím (dlužno přiznat, že je v posledních letech nemravně zanedbávám, a fysická vzdálenost není hlavním důvodem), s odkazem na ty stovky svazků, co mi prošly rukama, se zeptám "A to jste vážně všechno četli?" a budu doufat, že babička odpoví "Ale kdepák! To jsme jen tak kupovali, protože to patřilo k dobrému tónu, a abychom měli co číst, kdybychom se náhodou nudili, i když jsme se nikdy nenudili." A já si nebudu muset připadat jako nekulturní člověk, co akorát hromadí knihy, které nečte. Čímž je zodpovězena i otázka toho, kdo by se snad jednou v budoucnu chtěl podobně zeptat mě.