Když se základy řítí

Jak už jsem psal, moje (ne právě zodpovědně uvážené a připravené) vstupování do kláštera se letos stává věcí deset let starou. Z "roku vstupování" se nakonec stal rok ve znamení zmaru: zdaleka to nebyly jen moje "profesní plány", co v jeho průběhu vzalo za své.

Na jedné straně mnišský život (k němuž jsem zatím jen přičichával, a dál než k tomu přičichávání jsem se ani nedostal), na druhé straně milované děvče - ač každá z těchto alternativ s sebou nesla úplně jiný životní projekt, obě vznášely vposledku tentýž základní nárok: nárok na dospělost, konkretisující se mj. ve věku přiměřených sociálních kompetencích. A já jsem viděl (a v klášteře samozřejmě i pěkně narovinu slyšel), že tomuto nároku hrubě nedostávám. Že se navíc právě v této době z většiny mých mladších příbuzných vyloupli krásní mladí dospělí, bilo to do očí ještě víc. Druhé, co toho roku šlo k zemi, tak byl můj dosavadní sebeobraz.

Dál to šlo víceméně dominovým efektem. Třetí byl hluboký propad standardu duševního zdraví (ať jsem předtím byl divný jak jsem byl, nikdy jsem nechoval vážné sebevražedné úmysly, ani neměl potíže vyjít ze svého pokoje a nevyhýbal se kontaktu s lidmi). Druhé a třetí pak společně vedlo ke čtvrtému -- zanechal jsem veškerého angažmá v Junáku, kterému jsem od středoškolských let věnoval velké množství času a sil. Pedagog musí sám disponovat tím, k čemu vede, tedy i věku přiměřenou zralostí - a už nebylo možné dál se schovávat před tím, že já se jí vykázat nemohu; zároveň je nutným předpokladem pro práci s dětmi psychická vyrovnanost - a už koncem léta 2010 bylo zjevné mně i jiným, že té se mi akutně nedostává a svoje dosavadní povinnosti bych nebyl schopný dál plnit.

Jako by zkáza v mém vnitřním světě nebyla sama o sobě dostatečně hlučná, zřítilo se toho během onoho roku ještě víc v mém širším okolí, takže nebudu jediný, kdo si letos bude připomínat nějaké neslavné desáté výročí.

Myslím, že první byl otec novicmistr - ten, jehož jméno jsem před lety četl na onom osudném letáčku. Zastihl jsem ho v novicmistrovně vlastně jen na dvou nebo třech prvních "kandidátských" návštěvách v klášteře. Stihl mi říct, jak se pro mnišský život nehodím, stihl mi na mapě najít kratší a pohodlnější cestu z Toužimi ke klášteru, než po jaké jsem do té doby chodil - a pak nenadále zmizel. Řekli nám, že odjel na čas do mateřského kláštera (Nový Dvůr byl tehdy převorství, tzn. měl značnou míru samostatnosti, ale ještě nebyl plně samostatným opatstvím), a snad to byla i pravda. Každopádně už se nikdy nevrátil, zprávy o něm byly sporé a později jsem se odjinud dozvěděl, že řeholního života zanechal.

Neznám moc situací tak divných, jako potkat "ve světě" svého někdejšího novicmistra - řeholníka zbaveného slibů a laicisovaného kněze. "... Jezdíš ještě někdy do Nového Dvora?" "Ne. Ani bych nemohl." Já jsem se tu otázku opětovat neodvážil. A cestami i necestami jsem se vyhýbal oslovení, protože někdejší novicmistr je prostě "otče" - a nevím, co by se muselo stát, abych mu mohl říkat jinak.

Většinu novicmistrovských povinností převzal jeden z mladých bratří, odhadem o 5-6 let starší než já - v té době ještě neměl ani věčné sliby. I když to byl (jistě stále je) člověk inteligentní, vnímavý a ne bez pedagogického talentu (a - jak jsem se později náhodou dozvěděl - pedagogického vzdělání), kvalitativní rozdíl mezi novicmistrem o generaci starším a (pod)novicmistrem-víceméně-vrstevníkem byl propastný.

Téhož roku se po více než dvou desetiletích trvání rozpadlo jedno manželství v širší rodině. Takové, od kterého bych to nikdy nečekal, a na které jsem, přiznávám, často hleděl s notnou dávkou závisti, protože manželství mých rodičů vždycky bylo takových kvalit, že bych takové (na místě žádného z obou zúčastněných) za nic na světě nechtěl. "Proč oni spolu tak pěkně vycházejí a naši ne?" -- Otázka, která za pár měsíců bude moci oslavit desáté výročí dne, kdy přestala dávat smysl.

Do třetice všeho zlého odešel po nějakých větších neshodách v komunitě ze svého kláštera (kde předtím žil skoro tak dlouho, jako jsem já byl na světě) můj tehdejší zpovědník - ten, narozdíl od otce novicmistra, do řad diecésního kněžstva. (Kdyby mě snad někdo chtěl podezírat z tak nehorázného upínání se na osoby: to, že jsem někdy zhruba v té době byl u [dosud] předposlední zpovědi a asi o dva roky později u poslední, s tím odchodem nemá souvislost.)

Po deseti letech možno říci, že většina z toho, co se tenkrát zřítilo, se zřítila nadobro, nebo přinejmenším na dobu přesahující jedno desetiletí. Snad jedinou výjimkou je pisatelovo duševní zdraví, které se skokově zlepšilo po definitivním opuštění rodičovského domu, jakkoli úrovně z doby před "rokem vstupování do kláštera" již nedosáhlo.

(Případné čtenářovy obavy po zmínkách výše v článku buďtež nadobro zaplašeny: sebevražedné úmysly již řadu let nechovám, natož "vážné".)