Bylo před velikonočními svátky

(Varování: článek může obsahovat prvky "svědectví".)

První dvě ze čtyř pražských let jsem bydlel zhruba na hranici Dejvic a Střešovic, a dokud se mi dařilo o nedělích ráno vstávat, chodil jsem do střešovického kostela sv. Norberta (ač sv. Vojtěcha v Dejvicích jsem měl citelně blíž). Malá farnost parametrů spíše venkovských, zvláštní ostrůvek mezi (správně pražsky velkými) farnostmi v Dejvicích, na Strahově a na Břevnově. O nedělních mších býval nevelký kostel víceméně plný, o všednodenních (nepředstírám, že jsem je mimo slavnosti navštěvoval) nikoli.

Tak se stalo, čeho mě ani nenapadlo se obávat: chvíli před mší na Zelený čtvrtek se k mému vystátému důlku pod kruchtou vypravila paní kostelnice. (Nikoho jsem tam neznal, nikdo tam neznal mě, a byl jsem, laskavě řečeno, vizuálně i jinak podivná postavička zpod kruchty.) Že se nesešlo mužů ani jako apoštolů a potřebují mě pro obřad mytí nohou.

Nemile zaskočen hleděl jsem se vymluvit, ale na paní kostelnici jsem si nepřišel. Najednou bylo všechno hotové, paní se belhala za dalšími kostelnickými povinnostmi a já jsem byl tak paf, že mě ani nenapadlo hudrat na liturgickou reformu. (Mandatum jako takové je obřad starobylý, ale ve farních kostelích se koná až od reformy Svatého týdne v padesátých letech.) Mně, obecnímu bláznu, tedy budou mýt nohy. Nohy sice ráno umyté, ale po celém dni v práci v uzavřených botách už opět krajně nevábné, nehledě na to, že kdybych takovouhle zradu byl tušil (šel bych raději jinam, ale kdyby ne), vzal bych si alespoň jiné ponožky.

Pak je tu ještě hlubší rovina nepatřičnosti: "Kdo se vykoupal, musí si jen nohy umýt a je čistý celý." A já (už tehdy) nejeden rok od posledního přijatého rozhřešení. (Možná by mě bylo uklidnilo, kdybych si byl vzpomněl na pokračování: "I vy jste čistí, ale ne všichni." :) ) Ovšem zatímco se liturgické znamení - pro většinu přihlížejících asi neviditelně - hrubě míjí realitou (nohy se nemyjí jednomu z Dvanácti, ani někomu z ostatních učedníků, ale víceméně náhodnému kolemjdoucímu, kterého "donutili vejít"), skrz toto zmařené liturgické znamení Kristus sám - mimo rámec svátostného řádu, kde je t. č. nedostupná - dostihuje jednu ze "ztracených ovcí domu izraelského".

Když nadešel čas mytí nohou, poslušně jsem opustil svůj vystátý důlek pod kruchtou a šel se připojit k důstojnému kruhu vážených mužů farnosti, aby se navenek podivným a uvnitř bezbožným dromedarem doplnil počet apoštolů. Ale - snad se paní kostelnice přepočítala a nasmlouvala apoštolů třináct - místo tam na mě nebylo. Nebudu předstírat, že jsem na ni neměl zlost, že mě do takového faux pas uvrtala. A přeci, je-li v životě bezbožného dromedara něco takového jako "dotyk milosti", ten večer, kdy mi o památce Poslední večeře "měli nohy mýti," jistě byl jedním z nich.

obrázek je volné dílo (public domain) - zdroj