Metabolity ducha korábu pouště

Roráty pro děti

8. 12. 2018 11:09

Když jsem o rorátech psal, že "v Budějcích nemají husitské bludy místo", byla to pravda pro Budějce uvnitř někdejších městských hradeb. Jednou týdně, v sobotu od sedmi, ovšem bývají roráty u salesiánů ve Čtyřech Dvorech.

Budík jsem si nenařizoval, protože vstát takhle brzy dokážu jen visí-li nade mnou nějaká sankce, a ani tak ne vždycky. A beztak jsou roráty na světě od toho, aby se zaspávaly. "Kdybych se zítra jen tak probudil v půl šesté, co bych udělal? - Nejspíš bych se převalil a spal bych dál." Budík jsem si nenařizoval, ale spát jsem šel už před půlnocí. Když to dobře dopadne, mohl bych být vzhůru třeba už před desátou.

 

Ještě za tmy mě probudilo startující auto někoho ze sousedů odjíždějícího do práce. Zašátrám, najdu telefon - 6:00. Celkem pozdě. Dá se to vůbec ještě stihnout? Asi ano. Město je malé, přinejhorším přijdu trochu pozdě. Věda, že šance vidět a slyšet budějcké roráty se nebude opakovat (letos se podruhé tak brzy neprobudím a napřesrok už tu bydlet nebudu), v 6:10 vstávám, čistím si zuby, sním fidorku, sbalím Korejsovy roráty (jestli jsou tu akční a historicky uvědomělí) a Český kancionál (patrně dosud nejrozšířenější a nejoblíbenější zjednodušená podoba rorátů) a akorát když za mnou zaklapnou domovní dveře, hodiny na Černé věži bijí 6:30.

Stihnul jsem, ještě asi s desetiminutovou rezervou. K "salošům" jsem se nikdy dříve neodvážil, takže jsem v kostele sv. Vojtěcha poprvé. Dveře mají v sobě něco německého (kdybych se odvážil i podruhé, třeba to něco zkusím pojmenovat) a jsou, jak se patří, dělené (podle ustanovení pražské provinční synody 1860) na "tři vchody, aby se tak ihned oddělili muži od žen, a ty seděly zvlášť, aby se lépe zachoval pořádek při návalech lidu a aby se vyjádřilo tajemství sv. Trojice" (Petráček, s. 29). V provozu však jsou, jak to dnes u kostelních vchodů tohoto typu obecně bývá (srov. kostel v rodné vísce), jen dveře prostřední.

Uvnitř se kochám vším tím křiklavým nevkusem. Kostel skoro prázdný, nikde nikdo - až pak se ukáže, že proto, že se všichni štosovali vzadu, aby mohli do kostela vejít průvodem s lucerničkami. Většinu účastníků bohoslužby tvoří rodiče s malými dětmi. Příliš zaměstnaného tím, že "zní to jako Orel, vypadá to jako Orel, ale nění to Orel, nýbrž nějaká místní kompilace", Špidlíkova "pohádka" (v délce mnohonásobku běžné mešní perikopy) místo kázání mě zastihla zcela nepřipraveného.

Samou trapností se ve mně obracely vnitřnosti; jedinou útěchou mi byl pohled na sochu sv. Vojtěcha, majestátně žehnajícího rukou v pontifikální rukavici (marně jsem se snažil zahlédnout, má-li také dlouhé vlasy vkusně učesané pontifikálním hřebenem) a hlouček pohanských Prusů, kde už se "ohnivý Sicco" mocně rozpřahuje, hotov prokláti nepraktického hierarchu kopím. (S "ohnivým Siccem" si opisovači nevěděli moc rady, takže to místo bývá v rukopisech všelijak zkomolené; hezká je třeba oprava "igneus Sicco" na slovansky znějící jméno "Gneuisco" - Hněvisko?)

(Antifona z matutina předtridentského pražského formuláře o sv. Vojtěchu; dělení nepochází z rukopisné předlohy)

O rorátech jako mši pro děti s lucerničkami a pohádkou na pokračování jsem v minulosti párkrát četl na Signálech, ale nic jsem si z toho nedělal, maje za to, že takové věci se páchají jenom kdesi u barbarských kmenů divoké nehostinné Moravy. Když jsem takové sám zažil, nevím, co si o tom mám myslet. Když adventní mše pro děti s lucerničkami a s pohádkou (brr), proč ne, ale je dobrý nápad zpívat při ní divné staré písničky, které nikdo (tím méně malé děti) nezná? Kdo chce ovšem zpívati "roráte, aneb radostné zpěvy adventní z časů císaře a krále Karla IV." (hm ehm), to není hračka pro děti, ale pro dospělé, a podle toho musí vypadat. "Roráty pro děti" nejsou ani dobré roráty, ani dobrá "dětská" (jestli něco takového jako "dobrá dětská" existuje). Až bude příští sobotu v šest ráno někdo ze sousedů odjíždět do práce, já budu zase spát jako zabitý.

Sdílet

Komentáře

JiKu není důležité, co máme na hlavě, ale v srdci

Do srdce vidí jen Bůh. (Zajímavé by bylo, jestli se posmívá, některé posmívací texty by se daly v Bibli najít).

Proto si myslím, že z hlediska mezilidských vztahů není důležité, co máme na hlavě, ale v hlavě.

dromedar Teď koukám, že jsem staroobřadnické roráty (ne že bych po nich toužil) měl i přímo pod nosem http://fssp.cz/roraty-v-ceskych-budejovicich-a-v-rimove/

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona Nuvio