Kytka

(Méně poetická, neméně osobní a po všech stránkách hrubší reakce inspirovaná ráno přečteným článkem jinde.)

Erfurt v zemi Durynků, červenec 2011. Zatímco pražští kolegové měli dávno prázdniny, v Erfurtu teprve končily přednášky a teologická fakulta se loučila se semestrem a akademickým rokem děkovnou mší v Brunnenkirche. Po mši pak proběhlo slavnostní vyřazení těch, kdo akademickou obec opouštěli - především absolventů, ale také nás, erasmáků. Každý jsme dostali po jedné nažloutle bílé růži.

To mám jít jako blbec s kytkou přes celé město? (Znalci místních poměrů namítnou, že z "Domplatz" na "Universität" se přeci normálně jezdí, ale tramvaj jsem na cestách mezi kolejí a centrem skoro vůbec nevyužíval, i když jsem ji měl v ceně semestrálního universitního kupónu, protože já. Jezdit hromadnou dopravou je pro mě náročné.)

Snad bych ji mohl někomu dát. "Anna, nemohla bys mě ještě jednou zachránit? Na, tady máš druhou růži - jseš přece holka a mně se nechce jít s kytkou přes město." Jenže to by pak měla kytky dvě, jako na pohřeb, a to je divné. Ale především - než jsem plán, jak se růže zbavit, dopiloval, bylo po všem, Anna i všechny ostatní alespoň trochu známé kolegyně byly pryč a já jsem byl i s kytkou na cestě domů. Přežil jsem, kytka taky, a když už jsem ji měl a nevymyslel žádný čestný způsob, jak se jí zbavit, natočil jsem vodu do větší Pfandflasche (ve které jsem si na Velikonoce koupil džus a ještě jsem ji nestihl vrátit) a postavil ji do kouta, kam přes den moc nepražilo.

A bydlel jsem s kytkou. Nemám řezané květiny rád. Pohled na cizí umírání mě netěší, ani když je to umírání tvorů z rostlinné říše. (Takovéhle články se škodolibě píšou právě pro lidi, jako jsem já.) Ale smířil jsem se s tím, že je mi souzeno, aby právě tahle růže dokonala právě u mě doma, a její skon jsem vyhlížel. Jenže - ona se k tomu právě vůbec neměla! A tak minul jeden týden, minul druhý - ještě když mě přijela navštívit ségra, růže se těšila alespoň visuálně dobrému zdraví a z té doby ji mám na fotce (já jsem jinak nefotil, protože nejsem fotivý typ a ani jsem v té době nedisponoval žádným vhodným zařízením). Když květ až někdy koncem zkouškového období konečně zvadl, stonek stále vypadal vitálně a mně přišlo nepatřičné růži jen tak vyhodit, pročež jsem ji "zasadil" kousek od koleje ke křovisku za škarpou. V tom zcela nepravděpodobném případě, že tam zakořenila a ujala se, tam možná roste dodnes.