A čím jsem se tedy stal?

"Zasvěcenej život nechcete, zdá se,
manželství odmítáte, zdá se,
chcete žít sám
a přitom máte velkou potřebu svůj život sdílet (i když on-line)."

@psycho-kat, 25. 10. 2018 20:58

Jak je to se mnou, zasvěceným životem a manželstvím, se postupně ukazovalo během třetího ročníku pražského studia teologie a definitivně ukázalo o prázdninách potom. Má smysl říkat, že "nechci" nebo "odmítám" něco, k čemu jsem objektivně nezpůsobilý?

Na druhou stranu jistě tu nejde o nezpůsobilost absolutní. Kdybych si umanul, že se stůj co stůj stanu řeholníkem, pravděpodobně bych dříve či později našel klášter, kde by mě přijali a třeba i nechali složit sliby (čím prázdnější klášter, podivnější stávající obyvatelstvo a méně lidsky zralí představení, tím větší šance na infiltraci); kdybych byl odhodlán stůj co stůj se oženit, pravděpodobně bych dříve či později našel ženu dost hloupou nebo zoufalou, aby jí i přes všechna varovná znamení přišlo jako dobrý nápad, stát se "paní Dromedárovou". Takže přinejmenším nakolik o nic z toho "stůj co stůj" neusiluji, jistě se dá říci, že "zasvěcený život nechci" a "manželství odmítám".

Když jsem v necelých třiadvaceti nahlédl, jak na tom jsem, a že se vší pravděpodobností budu po zbytek života sám, drtivě to na mě dopadlo a protože pro mě takový (tehdejší optikou) úplně prázdný a nesmyslný život byl k neunesení, vyhlížel jsem vhodnou příležitost dovést ho ke konci radikální zkratkou. Potom jsem strávil semestr v Německu (vyřízený ještě ten rok předtím), což pro mě, i když se všemu ujet nedalo, byl půlrok masivní úlevy a zároveň zkušenost, že žít sám jde a není to vůbec špatné (zejména, když máte hned za domem skvěle zásobenou knihovnu se dvěma obrovskými patry volně přístupných regálů :) ).

A někdy snad krátce poté jsem našel "svoje dílo" a sebevražedné plány odložil nejdřív na neurčito a později nadobro. Věděl jsem tehdy, jako vím dnes, že "moje dílo" vposledku není "hodné lidského života". Není to nic, co by si objektivně zasluhovalo, aby pro to někdo žil. Nic, co by bylo zásadní pro pozemské blaho lidstva, ba ani nic sebeméně užitečného. Snad je to především "velká hračka velkého dítěte", nicméně hračka, která mi stojí za to, hrát si až do konce. (Významnou částí "mého díla" je český antifonář. Úplný antifonář k Denní modlitbě církve je [tedy byla by, kdyby ji někdo někdy opravdu viděl] opravdu tlustá kniha plná not. Kniha, kterou dnes nikdo k ničemu nepotřebuje a nejspíš ani nikdy potřebovat nebude. Snad by se dalo říci, že jde o takovou menší obdobu "Justovy katedrály".)

Před několika lety jsem se neplánovaně (těžko říct, zda jsem spíš "uvázl v sítích", nebo "něco ulovil do sítí, jejichž rozhazování jsem neplánoval") octl v situaci, kdy bych byl nejspíš poprvé v životě mohl mít ... galánku? (Byla původně z Moravy, ale nevím, jestli se v tom kraji neříká spíš "frajárka", nebo ještě nějak jinak.) O pár let mladší, rozuměla dromedárštině (nebo to přinejmenším uměla dobře předstírat), zároveň mě bavilo ji číst, ... ale také jsem si díky tomu lépe uvědomil svou úchylnou stránku (rozvádět nebudu) a především jsem si spočítal, že bych s galánkou nedostudoval (to jsem byl čerstvě vyhozený z KTF a do Budějovic jsem dojížděl; jak známo, napoprvé jsem pak nedostudoval dokonce ani bez galánky) a antifonář - ten bych mohl leda "odložit na důchod". A rozhodování netrvalo dlouho. Jsou věci, které udělat můžu, a věci, které udělat musím. Kdybych hodně chtěl, "najít si partnerku a oženit se" by asi, jakkoli se to s mými disposicemi jeví opravdu nemoudré, mohlo patřit do první jmenované kategorie, ale "dokončit antifonář" patří jednoznačně do té druhé.

Že pro mě trvalým pokušením zůstává i řeholní život, především asi jako způsob, jak být součástí něčeho většího, někam patřit, mít svoje místo v chóru a na hřbitově, ... snad docela výmluvně naznačuje třeba tenhle článek. Ale i tady mám dobrou představu o tom, jak málo se pro řeholní život hodím (můj někdejší zpovědník měl pravdu, když říkal, že pokus o vstup do Nového Dvora bude dobrá zkušenost) - pokud jde o "zcela přirozené" disposice. To, že adept řeholního života musí být navíc věřící a zbožný (popř. schopný poměrně rychle se "věřícím a zbožným" stát), nechávám stranou. Každopádně, i kdybych se snad někdy někde zkoušel o hábit znovu ucházet (docela velké riziko mají pražské Emauzy, pro mimořádně vysokou koncentraci dromedářích fetišů), i to je z kategorie toho, co "pouze můžu", a to ne dříve, než bude hotov antifonář.

A čím jsem se tedy stal? Pro to má čeština snad jen samá urážlivá jména, a tak se pojmenovávání raději zdržíme.