Myslím, že je určitou známkou křesťanské zralosti nevyhledávat ve věcech "svátostného života" zvláštnosti a zpravidla si vystačit s úkony farní pastorace ve vlastní farnosti, bez ohledu na to, kdo tam právě vykonává farní správu a jak moc dotyčnému ne/sedne. Gymnasistům ale snad můžeme i v této oblasti přiznat nárok na značnou dávku nezralosti. Třeba na ježdění ke zpovědi do jiného města (navíc třeba mimo pravidelné zpovídací hodiny), protože "tamní řeholníci, narozdíl od našich velebných pánů, berou zpovídání vážně".
Bylo po večerní mši. Poslední návštěvníci odcházeli ze zimní kaple. Já jsem čekal v pokoji pro hosty, zatímco jeden z bratří šel "ulovit" někoho z otců, aby mě vyzpovídal. Čekal jsem dlouho, za posledním odcházejícím dávno zapadly dveře. Pak konečně po chodbě kroky. Místo zpovědníka se ovšem objevil jiný bratr, zatím student. Mlčky za sebou zavřel, divně se na mě díval a blížil se ke mně. Zprávy byly už tenkrát plné skandálů okolo sexuálního zneužívání v církvi, a všechno nasvědčovalo tomu, že právě došlo i na mě. Ale to ses, bratře, přepočítal. Dostaneš pořádnou ránu do břicha, pak skočím ke dveřím - naštěstí je nechal odemčené - křížovou chodbou proběhnu jako blesk - snad ještě nejsou zamčené dveře do dvora!
"Jakube - já jsem viděl, žes nám v kapli ukradl zpěvník. Máš ho v tašce."
Kolem půlky září. (Čili není to tak úplně jen "pár" dní.)
Takže je pořád šance ;-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.