Metabolity ducha korábu pouště

Poustevník?

15. 8. 2018 15:10
Rubrika: O mně | Štítky: poustevník

Někdy na sklonku léta 2006, při své úplně první návštěvě v Novém Dvoře, jsem "dům pro hosty" (bývalý ovčín byl tou dobou ještě stabilisovaná ruina čekající na rekonstrukci, hosté bydleli v pokojích připravených pro budoucí ošetřovnu; jídelna hostů bývala v místnosti, kde se později žehlilo a skládalo vyprané prádlo) sdílel s jedním slovenským knězem. "Ty budeš poustevník!" řekl, jistě přinejmenším napůl žertem, když zahlédl rozečtenou knížku, kterou jsem si s sebou přivezl.

Catharine de Huec Doherty: Pustina. Pokud si dobře vzpomínám, kniha popisuje historii a spiritualitu jedné relativně novodobé kanadské otevřené polopoustevnické komunity na způsob lávry (osada poustevníků kolem společného kostela), umožňující lidem zvenku kratší i delší pobyty v poustevničkách. Četl jsem to tenkrát, mezi spoustou další příbuzné literatury, protože mi to přišlo pod ruku, nebo protože jsem někde četl nějaké doporučení. Těch několik odstavců, co jsem si z knihy vypsal, mi dnes vesměs neříká vůbec nic.

"Kdepak poustevník! Já jedině cenobita, mnich." "Tady?" "Nejspíš. Ale nikomu ani muk!"

 

O tři roky později, dvě patra výš a na opačné straně kvadratury: "Když jsme posledně jeli do Sept Fons, jeli jsme přes Holandsko. Tam jsou ještě begardi. Byli jsme u nich na návštěvě. Tam by se ti líbilo! Hrají si na mnichy, ale bez poslušnosti - každý si dělá, co chce!" (Pokud se na všechny formy zasvěceného života hledí přes matrici narýsovanou v první kapitole Řehole sv. Benedikta, begardi těžko mohou spadnout jinam, než mezi sarabaity.)

 

Zdá se, jako by poustevnictví v poslední době zažívalo určitou renesanci. Jako kuriosita občas i u nás pronikají do médií mj. zprávy o dosud fungujících "obecních poustevnách" v německy mluvících zemích. Tak mě pár let zpátky kolegové z práce posílali poustevničit do Verenaschlucht: "To by bylo něco pro tebe! A mohl bys tam při poustevničení ještě programovat a parádně by sis vydělal!" (To těžko. Jednak tam není elektřina, jednak je poustevna hojně navštěvovaná a k úkolům poustevníka patří "duchovní servis" pro turisty. Špatná poustevna pro asociálního programátora.)

 

Poustevníkem ve smyslu kánonu 603 CIC se stát nezamýšlím, ale z onoho "nějaká pustina, nebo Praha" se čím dál víc kloním k první variantě. Poustevník nebudu, ale "žít jako poustevník" (na samotě a sám) se, pokud se mi to podaří po materiální stránce uspořádat, dost možná časem budu pokoušet. Ne z nějakých zbožných důvodů, ale protože na život v lidském chumlu nejsem stavěný a nejen za akustické soukromí (ve smyslu "možnost zpívat a hrát v kteroukoli denní i noční hodinu na cokoli z dromedářího arzenálu bez toho, aby tím trpěli lidé, kteří o dromedáří hraní a zpívání vůbec nestojí") jsem - alespoň zatím - připraven zaplatit i suchým záchodem, topením a vařením na kamnech, dovážením vody na káře z několik kilometrů vzdálené studny, a dalšími podobnými věcmi, co s sebou život v českých (jakoby)pustinách často nese.

(Ve volné návaznosti na jednu starší diskusi kdesi na Signálech: kdybyste si museli vybrat, jestli budete mít za humny úložiště vyhořelého jaderného paliva nebo úchylného "poustevníka", co byste si vybrali? :) )

Sdílet

Komentáře

suposlav "Chtěl si založit klášter, ale vstupovali mu tam lidi..." :-)

JiKu Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona Nuvio