Dnešní podoba římského liturgického kalendáře umožňuje slavit o všech liturgicky volných sobotách nezávaznou památku Panny Marie. Není tajné, že nejsem žádný velký mariánský ctitel, pročež jsem této možnosti v denní modlitbě církve využíval jen zcela výjimečně. Ovšem v předkoncilním breviáři, který se z určitých důvodů modlím v posledních letech (resp. v předkoncilním kalendáři, kolem kterého je breviář vystavěn), kategorie nezávazných památek neexistuje a Panna Maria se o každé liturgicky volné sobotě oslavuje povinně.
Zatímco pokoncilní formulář památky nabízí několik možností textů k prostřídání, potridentský Římský breviář takové móresy samozřejmě nezná. Tak se každou sobotu (když na ni nepřipadne žádný svátek) zpívá k Benedictus stejná antifona a na konci většiny hodinek se říká stejná kolekta - kvůli které článek vlastně píšu. Modlitba obsahem mi blízká a milá, neboť to je - nebo se přinejmenším dobře dá číst i jako - modlitba za blázny. Je to ta samá, která je v pokoncilních společných textech o Panně Marii jako první možnost:
Concéde nos fámulos tuos, quǽsumus, Dómine Deus, perpétua mentis et córporis sanitáte gaudére: et, gloriósa beátæ Maríæ semper Vírginis intercessióne, a præsénti liberári tristítia, et ætérna pérfrui lætítia.
Per Dóminum ...
Všemohoucí, věčný Bože, dej nám, svým služebníkům, stálé zdraví duše i těla a na přímluvu Panny Marie obrať naše trápení v trvalou radost. Prosíme o to skrze tvého Syna ...
Někdo možná namítne, že "zdraví duše" je v křesťanských liturgických textech třeba číst především jako "zdraví" spočívající ne v absenci duševních chorob, ale v absenci hříchů. Jenže originál nemluví o duši vůbec, ale o mens. Přesný speciální význam termínu může (podle autora a jím zastávané antropologie) kolísat, ale jisté je, že jde o jednu z duševních schopností, a to schopnost kognitivní: mysl, rozum. A slovní spojení "mens sana" apod. používá i pohanská latina - právě pro vyjádření zdraví "psychologického", nikoli pokud jde o hřích a ospravedlnění.
Snad poněkud morbidně pikantní je, že druhá v modlitbě obsažená prosba ("obrať ...") se dá číst i jako prosba o smrt. V latině je to o něco zřetelnější než v češtině: lætítia ætérna je radost věčná, ne trvalá radost na zemi. A jaké lepší "vysvobození z nynějšího zármutku", než všech pozemských zármutků a trápení definitivní konec, že? Dávný depresivní dromedar by ji tak četl s velkým nadšením, ale tehdy jsem se breviář modlil česky a "modlitba za blázny", i když tam byla, mou pozornost nikdy zvlášť nepřitáhla.
"obrať naše trápení v trvalou radost" zní vážně dobře. A vskutku, kdy jindy čekat trvalou radost než....pak? - Ale vám to přijde depresivní? Já bych si klidně velké nadšení z takové přímluvy ponechala i bez té depresivnosti :)
@Kollenka "Ale vám to přijde depresivní?"
Ne.
"Já bych si klidně velké nadšení z takové přímluvy ponechala ..."
To pak není to "nadšení", které jsem měl na mysli.
Zajímavé. Mně s přibývajícím věkem podobné myšlenky napadají stále častěji, ani ne na základě studia, vaši odbornost nemám, přesto "čtu" stále častěji i liturgii právě jako především oslavu smrti a volání po ní. Jakoby celá mše byla takové přípravné requiem, jakoby možná už chyběla jen ta rakev, nebo dokonce jen zjištění, že už v ní ležím. A nad mou rakví se slouží mše z níž se ozývá, jak je skvělé, že už už umírám. A celé mě má přesvědčit, že se z toho mám víc a víc radovat, jásat. A vlastně mě k tomu dovedly právě modlitby breviáře, kde se smrt připomíná od rána do večera. - Jo, pokud připojíte "modlitbu za blázny", vzpomeňte u toho tedy i na mě. :)))))
Dodám, že samozřejmě netuším, jak to prožíváte vy sám uvnitř. Přiznám, že já u toho mívám různé druhy mrazení a z toho ne všechna jsou radostná. Moje posmrtná očekávání jsou natolik složitá a proměnlivá i přes vlastní závratnou zkušenost "klinické smrti", že mě vedou k úvahám nejrůznějším. "Věčné" pro mě nikdy nebylo synonymem "posmrtné". Pokouším se sjednotit v sobě rozpor mezi tím, co o smrti a"vzkříšení těla" předkládá k věření církev, a tím jaká mám o té, která se mě týká, svá soukromá tušení. Východisko vidím pouze v tom, že si celé nastavuji jako příležitost k naději, kterou rozechvívají i obavy a strach. Nadějí je, že po smrti už snad konečně nebude opravdu nic. Subjekt ztratí nositele. Hereze? Nebo jen hned v úvodu špatný úhel pohledu na credo?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.