Hon na bycha

V létě 2012 končila moje "řádná doba studia" na KTF UK. Protože jsem nebyl právě úspěšný student (opakoval jsem  v průběhu let nejeden z těch předmětů, které se uzavíraly včasným přednesením referátu nebo odevzdáním seminární práce, a s ročním zpožděním jsem končil i řečtinu, tu pro změnu kvůli tvrdě vyžadované přítomnosti na hodinách dvakrát týdně časně ráno) a další zpoždění jsem nabral díky Erasmu (tady ovšem žádného bycha honit nebudu, a pokud přeci, pak leda "kdybych byl věděl, byl bych, zpoždění nezpoždění, místo na semestr jel na celý rok"). Do léta 2012 jsem jen s vypětím sil stihl dokončit studijní plán. O tom, že bych skládal státnice nebo odevzdával diplomovou práci, nemohlo být řeči.

Nastalo léto, nastal podzim, rok šestý. V létě předtím jsem se konečně dostal k pramenům, na jejichž základě jsem měl diplomku psát, a na které jsem značnou část roku pátého čekal. (Kdybych měl trochu soudnosti, na příslib přístupu k archiváliím "až bude teplo" bych reagoval úprkem k vedoucímu práce a urychleným vyjednáním jiného tématu, které na sezónně přístupných archiváliích nezávisí. Ale já jsem na svém tématu lpěl a přišlo mi, že času je dost.) Staré liturgické knihy jsem si nafotil a doma se dal do jejich zpracovávání. Dny a týdny běžely, pracovní edice utěšeně kynula. Oči a ruce mě z toho brzy bolely tak, že mě to donutilo naučit se pořádně psát na počítači. Nijak mě neznepokojila skutečnost, že zamýšlená příloha brzy dosáhla téměř dvojnásobku standardního rozsahu práce samotné (ze které jsem měl napsanou sotva kapitolu). U prací na historická témata to nebývá zas až tak neobvyklé. Nebo se mi to tak tehdy alespoň jevilo.

Od návratu z Erfurtu (kde jsem strávil letní semestr čtvrťáku a - hlavně kvůli odlišnému harmonogramu akademického roku - většinu českých prázdnin) pro mě další pobyt v rodičovském domě byl čím dál hůř snesitelný, což o ježdění-do-školy-již-prostém podzimu roku šestého ještě dále vygradovalo, a já jsem věděl, že jestli chci přežít (aby nevznikly nějaké pochybnosti, zdůrazňuji, že nikdo druhý mi nikdy o život neusiloval) a dokončit školu, musím co nejrychleji pryč. Bez pořádných předchozích zkušeností na trhu práce jsem zaměstnání, které by mi umožňilo osamostatnit se, hledal skoro půl roku. Pak jsem najednou práci měl a po krátkém období dojíždění jsem se s radostí stěhoval do svého prvního pražského bytu, poblíž kanceláře i fakulty (ještě netuše, že si garsonka na kraji Střešovic brzy vyslouží a po celé dva roky udrží něžné jméno "Plesnivá díra").

Tady se záhy ukázalo, že jsem měl značně nereálné představy ohledně své schopnosti věnovat se vedle práce na plný úvazek (a minimální nezbytné péče o "provoz domácnosti", jako je nakupování, příprava potravy a praní) zbývajícím studijním povinnostem. Po necelém půlroce navíc došlo k přestěhování kanceláří do jiné čtvrti, což mi z každého pracovního dne ukouslo další nezanedbatelnou porci času. Snad se ode mě čeká, že napíšu, že "kdybych to byl býval věděl, byl bych u rodičů ještě nějaký ten měsíc vydržel," ale to neudělám, protože mám za jisté dnes jako tehdy, že v rodičovském domě bych studium nikdy úspěšně nedokončil, nehledě na to, že by tam na mě jeho nevyhnutelný krach dopadl mnohem tvrději. Pokud tady má smysl lovit nějakého "bycha", pak je třeba říci, že jsem u rodičů zůstal nezdravě dlouho. Kdybych tehdy věděl, co vím teď, šel bych po maturitě studovat nějakou školu, kam se dojíždět prostě nedá, a kdyby to bylo finančně neúnosné, nechal bych studia bohatším a šel pracovat rovnou.

Čas letěl, z diplomky tu stále byla jen nedokončená a značně rozsáhlá pracovní edice, a ani čárka z toho, co nad ní mělo vyrůst. Co hůř, edice samotná si žádala další a další kvanta času, který už jsem si vůbec netroufal odhadovat. Byly dány všechny důvody k panice, ale já jsem se dál bez paniky mj. prokousával J. L. Austinem, protože mi jeden z kroků interpretační metody, k níž jsem se upsal, ukládal analyzovat staré liturgické texty jako "speech acts". (Tady jednoho bycha nechám utéct.) Mezi tím jsem sázel jeden rozsáhlejší zpěvník (Officium parvum, ke stažení zde), jehož rozsah a časovou náročnost jsem odhadl bezmála stejně špatně, jako tu diplomku, a ještě jeden menší, protože ten první jsem nestíhal k termínu, kdy byl potřeba, a obsah toho dalšího byl neodolatelně okouzlující a cool. (Kdybych nebyl debil, tou dobou bych rozdával těm, kterým jsem byl něco slíbil, akorát omluvy a odklady, a všechny cizí i vlastní nápady na nové věci bych nelítostně zabíjel.)

Šestý rok skončil, já jsem měl hotovou jednu státnici ze čtyř, částečně zpracovaný pramenný materiál v rozsahu, který se jevil čím dál nezvladatelnější, a z vlastní práce pořád tu jednu kapitolu jako před rokem. Na začátku roku sedmého jsem projevil trochu soudnosti a zadání diplomové práce jsem si nechal zúžit. Ovšem strach z toho, že nebude o čem psát, vyústil v redukci z původních patnácti liturgických formulářů (krát dvě nebo tři historické varianty) na pět. Rok sedmý se tak nesl ve znamení dalšího tonutí v pracovní edici, neboť i pět formulářů bylo na jednu diplomku moc. V zimě jsem složil druhou státnici, v létě dvě zbylé. Doba přípravy na ně pochopitelně byla úplně mrtvá pokud jde o psaní.

Rozkládání státnic bylo u kolegů dost obvyklé a oblíbené, ti zdatnější často po dokončení příslušných předmětů skládali první už v předposledním ročníku studia, takže mi to přišlo normální a rozumné. Dnes bych si všechny čtyři státnice zapsal na léto roku šestého. Samozřejmě by tím utrpěla kvalita přípravy, u některých bych možná propadl; ty bych si na podzim zopakoval, a měl bych volné ruce pro diplomku.

Tušil jsem, že po dvou letech od poslední zkoušky už jsem nejspíš na štíru s "limity proti věčným studentům", ale neznal jsem ani jejich přesnou délku, ani den, od kterého se začínají počítat, aniž jsem věděl, kde bych je v houští platné legislativy a vnitřních předpisů university a fakulty měl hledat. Jak mi z toho bylo úzko, a všeteční rodiče se při každé vhodné i nevhodné příležitosti ptali, jestli limity znám, a kdy že vyprší, nedělal jsem v tom směru nic. Až mi někdy v květnu zavolali ze studijního. Ukázalo se, že mi po krku nejde tvrdý termín pro dokončení státnic (který především jsem v tom směru podezíral), ale ten pro závěrečnou práci. "Na co čekáte? Odevzdejte ji!" "Rád bych ... ale nemám co. Předpokládal jsem, že teď složím zbylé státnice a práci dopíšu na podzim." Zbývalo asi čtyřicet dní. "Zkusíme Vás dát na nějaký hodně časný termín státnic, potom přerušíte studium, ..." Záchranný plán, který pro mě na studijním vymysleli, vypadal dost surreálně od začátku. Nicméně rozvrhově vůbec nevyšel, ve státnicovém rozvrhu jsem spadl až někdy na konec června, a to už do limitu zbývalo, jak se potom ukázalo, jen asi pět dní.

Nahlédnuv, že tohle už v žádném případě administrativně nezvládnu, nechal jsem limit vypršet, a začátkem července 2014 jsem se stal nekorunovaným králem loserů. Těch, kdo z různých důvodů nedostudovali, znám spoustu, ale takového, co vybouchl po státnicích, jenom jednoho. (Jistě i proto, že na spoustě škol je nutnou podmínkou připuštění ke státnicím odevzdání závěrečné práce. Ale součástí kouzla pětileté teologie na KTF UK je i to, že tam to tak nebylo.)