Kámen úrazu 2

("Kámen úrazu 1", ke kterému titul dnešního článku odkazuje, se ve skutečnosti jmenuje "Nemusí o tobě všichni všechno vědět".)

"Onehdy jsme přemýšleli, jak moc ty jseš vlastně věřící ..."

Když jsem tu otázku dostal (asi rok zpátky, ještě v předchozí firmě), nepříjemně mě zaskočila. Jsem zvyklý dostávat od svého "pohanského" okolí otázky na aktuální církevní dění, na obsahy víry, detaily církevní praxe nebo práva, být konfrontován s mýty o církvi, se skutečnými temnými stránkami církevních dějin, s atheistickou kritikou křesťanství nebo náboženství vůbec, ... ale také jsem zvyklý být považován za věřícího katolíka. Ba za zbožného věřícího katolíka. To, že někdo se zkoumavým pohledem problematisuje právě mou zbožně katolickou image, pro mě byla zkušenost úplně nová.

Už si nepamatuji, jak moc jsem se kroutil, ani zda jsem se vykroutil. Ale tazatel měl každopádně pravdu. Bylo by bývalo náležité odpovědět bez vytáček: "velmi málo."

Když se vezme katolická víra ve své věroučné obsahovosti, tak, "jak jsem v ní byl vyučen", všechno to (pokud vím) přijímám a věřím. Když recituji krédo, není to vyprázdněný automatismus, ani snaha zapadnout do davu. (Není tajné, že katolickou mravouku přijímám mnohem méně nadšeně a bezvýhradně, ale to by, vzhledem k dalšímu, nemuselo teď být příliš důležité.)

Zkoumání, "jak moc je někdo věřící", u zjištění výše nezůstane, ale bude pokračovat měřením zbylých dvou tkzv. teologálních ctností. Tady ovšem naše měřicí přístroje nenaměří nic. Smrt. (Zřejmě tak dávná, že všechen mrtvolný puch stihl dávno vyvanout.) S nadějí neočekávám nic. Nemiluji nikoho, a pokud snad přeci jen, pak rozhodně ne "Hospodina, svého Boha." (A není to tím, že bych měl pomýlené povědomí o tom, co taková láska obnáší, nebo nějaký hrozný obraz Boha, od něhož bych potřeboval být osvobozen.)

Jednu malou naději tedy mám - naději, že by všechna křesťanská naděje mohla přijít vniveč, (i moje) víra "v těla vzkříšení a život věčný" být mylná a smrt být opravdovým a definitivním zánikem člověka, bez nesmrtelné duše a bez vzkříšení smrtelného těla k věčnému životu či zavržení. Ale to je samozřejmě úplně jiná naděje, než o které byla řeč výše, ba naděje té výše zmiňované se přímo protivící.

Jak bylo uvedeno již v článku, na který se odkazuje v úvodu, právě tento bezbožný autor pro nemálo lidí historicky byl nebo je jediným osobně známým představitelem křesťanství. Těm také nebývá neznámé, že se mu dostalo i vzdělání, které by z něj mohlo dělat jaksi "křesťana profesionálního", ani to, že se před lety pokoušel (nezávisle na tom vzdělání) svého druhu "profesionálním křesťanem" stát.

"Jak dlouho ještě, Hospodine, budeš nečinně přihlížet, jak je tvé svaté jméno pošlapáváno mezi národy?"